Prevence parazitóz spočívá zejména ve vhodně zvolené lokalitě k pastvě a vhodné péči o pastvinu. Péče o pastviny zahrnuje pravidelné odstraňování výkalů (min. 2x týdně) tak, aby došlo co nejrychleji k devitalizaci škodlivých mikroorganismů a vývojových stadií parazitů. Dalším způsobem je bránování pastviny, čímž rozhrabeme hromádky trusu a vystavíme larvy slunečnímu záření, které je zahubí. Je zde nutné aby teplota byla vyšší než 30°C, jinak larvy přežijí a pouze se rozmístí po celé pastvině. Pastvinu bychom dále neměli přetěžovat velkým množstvím zvířat, čímž je usnadňováno zamoření parazity (Bláhová, 2007). Pro asanaci porostů bez jejich poškození je možné použít vápno, dusík nebo dusičnan amonný. Místa, nevypasená z důvodu druhové nechutnosti nebo nevhodného fyzického stavu rostlin, popř. nahromadění výkalů, je nutno sežnout a po usušení lze seno zkrmit. Přirozená asanace pastvin se nejlépe zajistí střídavým využitím pastevního porostu společně koňmi a ovcemi nebo skotem, kteří jsou proti některým druhům parazitů rezistentní. Osvědčený je následující postup: první rok pastva ovcí; druhý rok pastva skotu; třetí rok sklizeň na seno (Agroweb, 2008). Vhodné je vytvořit na pastvině stejné věkové skupiny zvířat. Budeme-li pást mláďata s dospělými zvířaty na malé ploše, je zde větší riziko vystavení mladých zvířat larvám parazitů. Pokud chceme být úspěšní v boji proti parazitům, musíme přerušit jeho vývojový cyklus (Bláhová, 2007). Umělá asanace pastvin spočívá v podzimní aplikaci kainitu v dávce 0,2 tuny na ha, popř. je možné použít superfosfát nebo ledek amonný. Zdrojem etiologických agens onemocnění na pastvinách jsou zbahnělá místa nebo mokré pozemky, kde jsou nejlepší podmínky k tomu, aby zvířata na pastvě byla napadena parazity. Takové pozemky musí být od pastevních částí odděleny oplocením. Seno ze zamokřených luk by mělo být skladováno odděleně. Doporučuje se jeho zkrmování po jednoročním uložení. Obdobně se musí postupovat i v případě travních porostů, které byly krátkodobě či dlouhodobě postiženy záplavami. Zamokřené pastviny se nesmí spásat, je možné je využít až po upravení vodních poměrů a odpovídající asanaci. Velká pozornost musí být věnována místům, kde se budují napajedla, voda musí být pramenitá nebo studniční, nemá procházet přes jiné pastviny, kde nejsou realizována zdravotní opatření. Voda se nemá na pastvinách rozlévat a stékat přímo po sklonu svahu. Napajedla jsou nejlepší z pevných koryt s přitékající a odtékající zdravotně nezávadnou vodou. Kolem napajedel má být zem suchá, nerozbahněná, nejlépe štěrkovitá nebo písečná, propustná (Agroweb, 2008).
Základním předpokladem omezování kontaminace pastvin a následně tím i pasoucích se zvířat je podrobit všechna zvířata před první pastvou řádné veterinární prohlídce a zvířata nemocná či podezřelá z infekčního onemocnění na pastviny nepouštět. Zvláště nebezpečná onemocnění v tomto ohledu jsou tuberkulóza, nakažlivé zmetání, sněť šelestivá nebo slezinná, kokcidióza, motoličnatost, strongylóza, střevní červivost, prašivina, střečkovitost, napadení klíšťaty, zavšivení a jiné. Zvířata je nutné minimálně dvakrát ročně odčervit – jednou před vyhnáním na pastvu a podruhé před vyklízením podestýlky. Po podání anthelmintik by zvířata měla zůstat tři dny v ustájovacích prostorách, aby nedošlo k zamoření pastvin vývojovými stadii endoparazitů z výkalů. Zdrojem parazitárních onemocnění může být i lovná zvěř, zvláště srnčí. Dezinsekční a deratizační opatření v chovech úzce souvisí s výskytem jednotlivých druhů škůdců. Proti hmyzu aplikujeme plošné postřiky pastvin a ustájovacích prostor povolenými přípravky nebo dokonce postřiky zvířat samotných. Deratizační opatření se realizují v období zimování, kdy jsou zvířata koncentrovaná ve stájích. Pokládají se nástrahy s obsahem antikoagulačních látek třetí generace tak, aby se k nim chovaná zvířata nedostala (Agroweb, 2008).
Pro prevenci je nutné zcela vyloučit vhlké lokality | Při výskytu parazitů je nutné odstranění výkalů |
Cesty, kterými paraziti ovlivňují svého hostitele jsou následující:
PARAZITÁRNÍ ONEMOCNĚNÍ
Pojmem parazitizmus rozumíme vztah dvou heterospecifických organismů, z nichž jeden (parazit) získává výhody na úkor druhého organizmu (hostitel). V tomto vztahu je parazit metabolicky závislý na hostiteli (Bláhová, 2007).
Kategorie parazitů dle životní strategie:
Parazit |
Životní strategie parazita |
obligátní |
jedná se o parazita, který musí během svého životního cyklu parazitovat |
fakultativní |
životní cyklus může, ale nemusí zahrnovat parazitický způsob života |
hyperparazit |
je parazitický živočich, který používá jako svého mezihostitele živočicha, který je sám parazitem |
permanentní |
cizopasí po celé období své dospělosti uvnitř nebo na povrchu hostitele |
temporální dočasný |
parazituje pouze po určité období |
pseudoparazit |
různé organické i anorganické útvary, svou podobou imitují morfologii |
Rozdělení parazitů dle lokalizace parazita v těle:
ektoparazit |
cizopasník je v tomto případě lokalizován na povrchu těla nebo na povrchových orgánech |
endoparazit • střevní • krevní • tkáňové •dutinové |
parazité cizopasící uvnitř těla svých hostitelů |
V souvislosti s typem cyklu mluvíme o cyklech:
HOSTITEL
Použité zdroje:
Agroweb, 2008 online (http://www.agroweb.cz/Zasady-asanace-v-chovech-ovci__s260x32038.html)
Bláhová, Z.: Endoparazité koní. SOŠ veterinární Hradec Králové – Kukleny, 2007
Herzig, I. & Suchý, P.: Výživa a infekční nemoci zvířat. Výzkumný ústav živočišné výroby
Praha-Uhříněves, 2006, online (http://www.vuzv.cz/sites/File/vybor/Herzig,%20Suchy-Vyziva%20a%20infekcni%20nemoci%20zvirat.pdf)
Předchozí | Datum poslední aktualizace stránky: 27. 12. 2013. | Následující |
Tisk | Přidat odkaz: |