| makroelementy v půdě | mikroelementy v půdě | užitečné prvky | těžké kovy v půdě |

| dusík | fosfor | draslík | vápník | hořčík | síra |

 
síra v půdě

            Celkový obsah síry v půdě kolísá od 0,01 do 2%. Síra se v půdě vyskytuje ve sloučeninách minerálních i organických. Přirozeným zdrojem síry jsou sirníky (pyrit a markasit FeS, chalkopyrit CuFeS₂, sádrovec CaSO₄.2H₂O, anhydrit CaSO₄, baryt BaSO₄ aj.). Minerální složku síry v aerobních podmínkách tvoří v převážné míře sírany a v anaerobních sirníky. V normálních zdravých půdách je nejvíce síry ve formě sádry a tato sloučenina i přes poměrně malou rozpustnost ve vodě (asi 2g.l^-1 vody) může rostlinám zajistit potřebné množství síry během vegetace. Při vysychání půdy se množství síranu v půdním roztoku rychle snižuje.

            Značný podíl v půdě je vázán ve formě organických sloučenin. Některé černozemní půdy obsahují v této formě až 3/4 veškeré síry, slabě podzolové půdy až 1/2. Tato  skutečnost ukazuje, že přeměny organicky vázané síry, a tím i množství síry pro rostliny přístupné, závisí do značné míry od intenzity mineralizace organických látek podmíněné biologickou činností půdy. Organická síra se nachází v rostlinných a živočišných zbytcích ve formě bílkovin, polypeptidů a aminokyselin. Podíl uhlíku, dusíku a síry v půdní organické hmotě se pohybuje 125:10:1,2.

            Vedle toho se do půdy dostává určité množství síry ve formě oxidu siřičitého. Atmosféra obsahuje sloučeniny síry v podobě plynů nebo aerosolu. V oblastech, které jsou kontaminovány vzduchem městských nebo průmyslových center, obsahuje aerosol převážně (NH₄)₂SO₄ a také kyselinu sírovou. Depozice síry ve srážkách dosahovaly 100 i více kg na ha a rok. V poslední době se hodnoty výrazně snížily.

            Síra v půdě podléhá přeměnám, na nichž se podílí v závislosti na půdním prostředí oxidace, redukce, mineralizace a zabudování síry do organických kyselin. Při mikrobiálním rozkladu bílkovin a jiných látek obsahujících síru vzniká H₂S a v malém množství merkaptany (SH). V aerobních podmínkách je H₂S ihned oxidován sirnými bakteriemi (např. Thiobacillus, Thiotrix, Beggiaboa aj.) přes elementární síru až na H₂SO₄ a přitom uvolněná energie slouží těmto bakteriím k redukci CO₂ (chemoautotrofy).

Proces přeměny redukované formy síry označujeme jako sulfurikace a můžeme ji schématicky znázornit takto:

Desulfurikace je naopak proces postupné redukce SO₄^2- na H₂S působením bakterií. Uvedené procesy můžeme přirovnat k nitrifikaci a denitrifikaci.

            V anaerobních podmínkách se redukované formy síry působením sirných bakterií mění ze SH₂ na elementární síru (zelené bakterie), oxidací síry na H₂SO₄ provádějí bakterie purpurové. Uvedené bakterie štěpí H₂S pro získávání vodíku. Vzniklá H₂SO₄ v aerobních nebo anaerobních podmínkách je neutralizována bázemi (Ca²⁺, Mg²⁺, NH₄⁺, K⁺ aj.) nebo v případě jejich nedostatku se prostředí silně okyseluje a pro acidofobní rostliny zhoršuje.

            Síra může být v půdě slabě sorbovaná fyzikálně chemickou sorpcí ve formě SO₄^2- nebo výrazněji sorpcí chemickou. Vedle toho dochází v půdě i k imobilizaci síry půdními mikrorganismy, případně i při tvorbě humusových látek (zvláště huminových kyselin). Z řady dřívějších experimentů vyplývá, že na rozdíl od bilance dusíku, která je vždy negativní byla v důsledku značných emisí bilance síry v půdě většinou pozitivní.

            Ročními sklizněmi se odčerpá 15-50 kg S.ha^-1. Nejvíce síry vyžaduje ozimá řepka - 10, krmná kapusta - 6, cukrovka - 6 kg na tunu produktu.

            Ztráty síry ve formě SO₄^2- vyplavováním jsou značné. Roční ztráty dosahují 200-300 kg SO₄^2-.ha^-1. Současně s SO₄^2- jsou vyplavovány také kationty, na které jsou sírany vázány.

nahoru

autor textu: Prof. Ing. Rostislav Richter, DrSc.