| příjem živin kořeny | mimokořenová výživa rostlin | faktory příjmu živin | interakce iontů ve výživě rostlin |

           
           Listy u rostlin jsou orgány specifikované k příjmu plynu (především CO₂), avšak mohou být i místem, kde se zajišťuje mimokořenová výživa rostlin. Mimokořenovou výživou rostlin rozumíme příjem a utilizaci minerálních (ale i organických) živin aplikovaných na nadzemní části rostlin ve formě vodných roztoků. V literatuře je běžně používán termín foliární výživa proto, že nejvíce aplikovaných roztoků ulpí na listech, kde je také největší množství živin příjímáno. Je prokázáno, že i ostatní nadzemní části rostlin včetně plodů jsou schopny z roztoku živiny přijímat. Uvedený druh výživy je třeba chápat jako výživu doplňkovou, která umožňuje operativní korekci výživného stavu rostlin jak podle vizuálních příznaků, tak zvláště na základě chemické analýzy rostlin.

            Mimokořenovou výživou nelze zcela nahradit výživu kořenovou, poněvadž množství přijatých živin rostlinou (zvláště makrobiogenních prvků) je malé. Bylo prokázáno, že rostliny odkázané pouze na tento druh výživy zaostávají ve vývoji a silně se omezuje tvorba generativních orgánů. Předností mimokořenové výživy je, že jsou vyloučeny interakce mezi ionty, které při aplikaci živin do půdy by mohly výrazně ovlivnit jejich přijatelnost, a tím i účinnost dodaných živin. Aplikaci živin je možné také spojit (zvláště u hnojiv dusíkatých) s ošetřením porostu herbicidy, pesticidy a morforegulátory.

            Hlavní překážkou při vstupu živin do nadzemních částí rostlin je kutikula, která pokrývá vnější buněčné stěny epidermálních buněk včetně trichomů a vnější stěny buněk sousedících s dýchací dutinou průduchů. Mechanismus vstupu živin do rostlin se vyznačuje tím, že povrch listů, na němž ulpí největší množství aplikovaného roztoku, je na ochranu před vypařováním vody pokryt kutikulou. Ovlhčení povrchu listů, které je umožněno přidáním detergentů (smáčedel) ke hnojivému roztoku se kutikula rozestoupí a umožní kontakt roztoku s buňkami epidermální části listu.

            Po překonání kutikulární bariéry vstupují živiny do tzv. volného prostoru, který zahrnuje intermicelární prostory buněčných stěn a mezibuněčné prostory. Volným prostorem mohou živiny difundovat do hlubších vrstev mezofylu, obdobně jako živiny přiváděné do volných prostorů listů xylémem z kořenů, a tím je zajištěna přijatelnost foliárně aplikovaných živin všemi buňkami mezofylu. Tuto fázi lze považovat za pasivní příjem živin, který není závislý na metabolismu. Ve volných prostorách se však živiny pohybují i zpět na povrch listů a mohou být vyplaveny deštěm nebo závlahou.

            Živiny jsou zapojeny do metabolických procesů až po překonání plazmalemmy, což se děje za aktivní účasti buňky. Ionty v cytoplazmě mohou být v buňce hromaděny, metabolizovány nebo transportovány symplastem do dalších buněk. Při foliární aplikaci živin jsou do volných prostorů mezofylu přiváděny jen živiny na list aplikované. Foliárně aplikovaná živina je ve zvýšené míře listem hromaděna, což může dočasně snížit její příjem z půdy a současně dochází zvýšení příjmu ostatních živin kořenovým systémem, a to jako důsledek metabolických změn.

            Rychlost absorpce jednotlivých živin je značně rozdílná. Kationty pronikají přes membrány rychleji než anionty. Listy rostlin mohou absorbovat všechny hlavní živiny a mikroprvky s rychlostí absorpce uvedenou v tabulce.

Rychlost absorpce jednotlivých živin listy rostlin (Hudská 1976)

            Rychlost příjmu iontů v rostlině ovlivňuje účinnost foliární výživy. Přijaté živiny rostlinou se vyznačují rozdílnou mobilitou.

            U nemobilních živin je proto třeba postřiky opakovat nebo je provádět v době, kdy je rostlina nejvíce potřebuje.

            Řada živin, které jsou pomalu přijímány, ionty Fe, Mo, Mg a v rostlinách relativně nemobilní, mohou ve formě foliární výživy velmi účinné a mohou preventivně zajistit, případně odstranit jejich nedostatky.

Absorpce a relativní mobilita foliárně aplikovaných živin (Wittwer a Bukovac 1989)

            Rychlost absorpce živin je závislá na celé řadě podmínek. Rozhoduje o ní anatomicko-morfologická stavba listů, tloušťka kutikuly, stáří listů a rostliny aj.

            Foliární výživou lze zabránit přehnojování půd a snížit riziko ohrožení životního prostředí. Přitom se však zvyšují náklady na hnojení. Při mimokořenové výživě lze dosáhnout až 85% účinnost živin, zatímco při aplikaci hnojiv přes půdu pouze 30-60% účinnosti v závislosti na druhu živiny.

            Účinnost foliární výživy je závislá na koncentraci a dávce roztoku, která nesmí být příliš vysoká, aby nedocházelo k popálení listů. U makrobiogenních prvků se doporučují v průměru 2% roztoky, u mikrobiogenních prvků je optimální koncentrace od 0,1 do 0,5%. Reakce roztoku má být blízká neutrálnímu pH. Hodnoty optimální koncentrace roztoku pro některé plodiny uvádí tabulka.

            Značný význam mají i faktory vnějšího prostředí: vlhkost, teplota, světlo. Čím je relativní vlhkost vzduchu větší, tím déle zůstane roztok na povrchu listů a zvýší se vstup iontů do listů. Po odpaření vody, při vyšší teplotě, je příjem iontů omezen a může docházet i k popálení listů.

Doporučení k foliární výživě - při 400 l.ha^-1 roztoku (Finck 1982)

nahoru

autor textu: Prof. Ing. Rostislav Richter, DrSc.

Význam smáčedla při foliární výživě rostlin

Stavba listu

Stavba mezofylové buňky

Kutikula

Epidermální stěna listu