Obratlovci jsou nejvýznamnějším podkmenem kmene strunatců (Chordata). Jejich charakteristickými znaky jsou kůže, tvořená vícevrstevnou pokožkou a škárou, chrupavčitá nebo kostěná vnitřní kostra, páteř tvořená obratli, dýchání pomocí žaber nebo plic, centralizace nejdůležitějších smyslových orgánů a nefron jako základní stavební a funkční jednotka vylučovacího ústrojí. Naprostá většina obratlovců je odděleného pohlaví. Nejčastěji jsou oviparní (kladou vejce), méně ovoviviparní (vejce zůstávají do vylíhnutí v těle samičky), většina savců a jednotlivé druhy jiných tříd jsou viviparní. Starobylejší skupiny se vyvíjejí ve vodě, embryonální vývoj zástupců suchozemských skupin (plazi, ptáci, savci) probíhá uvnitř plodových obalů.
Obratlovci obývají nejrůznější suchozemská i vodní prostředí, živí se rozmanitou potravou a zaujímají různé postavení v potravních řetězcích. Ze všech živočichů mají nejsložitější formy chování. Jsou z praktického hlediska nejvýznamnější skupinou živočichů. Patří mezi ně většina chovaných i dalších užitkových zvířat a množství užitečných druhů. Některé druhy mohou působit škody. Studiem obratlovců se zabývá věda zvaná vertebratologie. Dnes je na světě známo asi 60 tisíc druhů, z našeho území necelých 600.
S mihulemi a rybami se setkáme v bezprostředním okolí školy zřídka, proto se o nich zmiňujeme jen okrajově. Mihule mají zcela zvláštní morfologii. Tělo je protáhlé, bez párových ploutví, po stranách přední části ústí 7 drobnými póry žaberní váčky. Kruhový ústní otvor není vyztužen čelistmi, ještě mají strunu hřbetní. Vývoj probíhá 3–6 let přes larvu zvanou minoha. Některé druhy jsou tažné. Z našeho území jsou známy čtyři druhy, z nichž tažné mihule mořská (Petromyzon marinus) a m. říční (Lampetra fluviatilis) nebyly v posledních sto letech již pozorovány. V čistých vodách pstruhového pásma povodí Labe a Odry se vyskytuje až 16 cm dlouhá mihule potoční (L. planeri). V několika přítocích Moravy je vzácná mihule ukrajinská (Eudontomyzon mariae).
Ryby, stejně jako ostatní naši obratlovci mají vytvořeny čelisti i páteř, chorda je zachována jen výjimečně. Jejich charakteristickými znaky jsou párové prsní a břišní ploutve, kostěné šupiny, skřele překrývající žaberní dutinu, plynový měchýř a postranní čára. Všechny naše druhy jsou oviparní, jejich vajíčka se nazývají jikry. Ke tření se shromažďují v párech nebo celých hejnech na druhově specifických místech (trdlištích). Monocyklické druhy se třou jedenkrát v životě (např. úhoř), polycyklické vícekrát. Reofilní druhy obývají rychleji tekoucí vody, limnofilní druhy preferují vody s pomalým průtokem a stojaté. Jednotlivé části toků jsou v závislosti na teplotě vody, množství kyslíku a rychlosti proudění obývané odlišnými druhy ryb. Podle toho jsou tradičně vodní toky členěny na čtyři rybí pásma: pstruhové, lipanové, parmové a cejnové. Některé druhy ryb podnikají různě rozsáhlé migrace. Anadromní druhy táhnou ke tření z moře do sladkých vod (losos), katadromní opačně (úhoř.).
Ryby mají nezastupitelný význam jako potrava člověka. U nás tvoří jejich podíl na masité potravě asi 5 %, ale sladkovodní druhy jen málo přes 1 %. Z přibližně 70 u nás žijících druhů je asi 35 alespoň částečně užitkových. Nejvýznamnějším druhem je kapr obecný (Cyprinus carpio) s roční produkcí téměř 20 tisíc tun. Ryby se dále využívají jako indikátory kvality vod, v akvaristice a jako objekty laboratorních výzkumů. Věda o rybách se nazývá ichtyologie.
Téměř polovina našich ryb patří do čeledi kaprovití (Cyprinidae). Kromě již zmíněného kapra jsou dalšími důležitými druhy karas obecný (Carassius carassius), lín obecný (Tinca tinca), cejn velký (Abramis brama), jelec tloušť (Leuciscus cephalus)
a parma obecná (Barbus barbus). Známá štika obecná (Esox lucius) je jediným naším druhem čeledi štikovití (Esocidae), obdobně jako tažný úhoř říční (Anguilla anguilla) v čeledi úhořovití (Anguillidae) a sumec velký (Silurus glanis) v čeledi sumcovití (Siluridae). Sumec velký je jednou z největších sladkovodních ryb. Dosahuje délky
250–300 cm a hmotnosti i přes 100 kg (výjimečně až 400 kg). Důležitými čeleděmi jsou také lososovití (Salmonidae) a okounovití (Percidae). Do první z nich patří např. tažný losos obecný (Salomo salar), pstruh obecný (Salmo trutta) a hlavatka podunajská (Hucho hucho), do druhé okoun říční (Percafluviatilis) a candát obecný (Stizostedion lucioperca). Řekou Moravou k nám příležitostně proniká jeseter malý (Acipenser ruthenus). Jeseterovití (Acipenseridae) jsou producenti kaviáru a poskytují velmi kvalitní maso. Jejich kostra zůstává i v dospělosti chrupavčitá.
Z introdukovaných druhů ryb jsou nejvýznamnější pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss), síh severní (Coregonus lavaretus), známější pod obchodním názvem maréna, býložravé druhy amur bílý (Ctenopharyngodon idella) a tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix), karas stříbřitý (Carassius auratus) a siven americký (Salvelinus fontinalis).
S obojživelníky i plazy se v okolí školy můžeme setkat častěji. Obojživelníci (Amphibia) jsou přechodnou skupinou obratlovců mezi vodním prostředím a souší. Mají dosud holou
a vlhkou kůži a jejich larvy se vyvíjejí ve vodě. Jejich lebka je již kloubnatě spojena s páteří, hrudní koš dosud nemají, jejich srdce již má dvě předsíně, ale jedinou komoru. Larvy dýchají žábrami, ale dospělcům se vytvářejí jednoduché plíce. Všechny naše druhy jsou oviparní kromě ovoviviparního mloka skvrnitého. Vajíčka kladou ve velkých (skokani) nebo malých shlucích (kuňky, rosničky), tlustých, krátkých (blatnice) nebo dlouhých provazcích (ropuchy) nebo jednotlivě (čolci). Kromě mloka skvrnitého, který rodí larvy do čistých lesních potůčků, se naše druhy vyvíjejí ve stojatých nebo jen mírně tekoucích vodách. Vývoj larev trvá několik týdnů až měsíců, jen výjimečně přetrvává přes zimu (někteří čolci). Obojživelníci dospívají 2–4 roky po metamorfóze. Obojživelníci se živí živočišnou potravou, jen larvy (pulci) některých druhů mohou být zpočátku býložravé.
Obojživelníci mají bioregulační funkci a protože jsou v larválním stadiu i v dospělosti velmi citliví na znečištění a přítomnost jedovatých látek v prostředí, jsou významnými bioindikátory. Věda o obojživelnících se nazývá batrachologie. Z našeho území je známo 21 druhů, 8 druhů řádu ocasatí a 13 druhů žab.
Ocasatí mají zachován ocas i v dospělosti. Patří mezi ně charakteristicky zbarvený mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), obývající vlhčí lesy s čistými potůčky, a několik druhů čolků. Z těch můžeme v tůňce nebo rybníčku v okolí školy nejčastěji zastihnout čolka obecného (Triturus vulgaris). Ve vyšších polohách je místy častější čolek horský
(T. alpestris) a největší je čolek veliký (T. cristatus).
Z žab narazíme v okolí školy nejčastěji na hnědě zbarvenou ropuchu obecnou (Bufo bufo)
a zeleně skvrnitou ropuchu zelenou (B. viridis). Ze skokanů je nejběžnější skokan hnědý (Rana temporaria), v teplejších oblastech žije velmi podobný skokan štíhlý
(R. dalmatina). V blízkosti vod se trvale zdržují zelení skokani, nejčastější je skokan zelený (R. esculenta), místy je běžný také větší skokan skřehotavý (R. ridibunda). Zelení skokani se vyznačují charakteristickým hlasitým skřehotáním. Trvale ve vodě žijí také kuňky, ze dvou našich druhů je častější kuňka obecná (Bombina bombina). Jejich přítomnost poznáme podle melodického kuňkání. Vzácnou žábou není ani rosnička zelená (Hyla arborea). Kromě období rozmnožování je ukryta v zeleni keřů a stromů a snadno unikne pozornosti.
Plazi jsou již vysloveně suchozemskou skupinou obratlovců, i když mnozí z nich žijí také ve vodě. Jejich kůže je na rozdíl od obojživelníků suchá, rohovitá, jen s malým množstvím kožních žláz. Již mají vytvořený hrudní koš, jejich srdce má dvě do různé míry oddělené komory. Současní plazi jsou stejně jako obojživelníci a ryby poikilotermní, to znamená, že jejich tělesná teplota je závislá na teplotě okolního prostředí. Zpravidla se rozmnožují na souši vejci v kožovitých obalech. Tři z našich druhů jsou ovoviviparní – ještěrka živorodá, slepýš křehký a zmije obecná. U plazů se poprvé vytvořily plodové obaly, umožňující vývoj embrya na souši. Naši plazi se živí živočišnou potravou, kromě částečně býložravé želvy bahenní.
Plazi se mohou uplatňovat jako bioregulátoři, ale vzhledem k nízkým početnostem většiny druhů v tomto směru významnější funkci nemají. Věda o plazech se nazývá herpetologie. Z našeho území je známo 11 druhů, z toho jedna želva, 5 druhů ještěrů
a 5 hadů. Některé z nich jsou poměrně vzácné nebo spolehlivé doklady o výskytu dlouho scházejí (želva bahenní, užovka stromová), jiné obývají specifické biotopy (užovka hladká, ještěrka zelená, j. zední).
V okolí školy bychom se mohli setkat se 6 druhy. Na sušších teplejších stanovištích je poměrně běžná ještěrka obecná (Lacerta agilis). Sameček má obvykle zeleně zbarvené boky těla, samička je hnědošedá. V podhorských a horských polohách střídá ještěrku obecnou j. živorodá (Zootoca vivipara). Je poměrně nenápadná, hnědá až hnědo rezavá. Na křovinatých stanovištích a okrajích lesů můžeme narazit na slepýše křehkého (Anguis fragilis). Na vlhčích místech, při březích rybníků, tůněk a potoků žije běžná užovka obojková (Natrix natrix). Poznáme ji podle nápadných žlutých půlměsíčků za hlavou. Poněkud teplomilnější užovka podplamatá (Natrix tessellata) je celá hnědá, někdy temněji skvrnitá. Oba druhy dobře plavou a kořist loví ve vodě i na souši. Místy proniká do blízkosti člověka i jedovatá zmije obecná (Vipera berus). Ve srovnání s užovkami působí dojmem kratšího a tlustšího hada, obvykle má na hřbetě charakteristickou klikatou čáru.
Ptáci jsou morfologicky nejvyhraněnější skupinou suchozemských obratlovců. Současně jsou druhově nejpočetnější, mnoho z nich proniká do blízkosti člověka a můžeme se s nimi setkat i v okolí školy. K charakteristickým znakům ptáků patří peří, přední končetina přeměněná v křídlo, specificky utvářená zadní končetina, velký a pevný hrudní koš, zcela rozdělené srdce a krevní oběh a malé plíce se soustavou plicních vaků. Všichni ptáci jsou oviparní, snášejí vejce krytá vápenitou skořápkou, která zahřívají (inkubují) a později se starají o vyvíjející se mláďata. Podle péče o mláďata rozlišujeme ptáky nidifugní (nekrmiví) a nidikolní (krmiví). Mezi ptáky převládají druhy monogamní, méně častá je polygamie (mnozí hrabaví) a ještě vzácnější polyandrie (např. někteří bahňáci). Potrava ptáků je velmi rozmanitá, převládají druhy živící se živočišnou potravou bez specializace nebo specializované na hmyz, ryby apod. Méně druhů je semenožravých, příp. plodožravých. Ptáci obývají různá prostředí, kterým jsou dokonale přizpůsobeni (např. stepní, mokřadní, vodní druhy). Některé druhy jsou stálé, jiné přelétavé, další podnikají různě dlouhé, pravidelné migrace.
Význam ptáků je mnohostranný. Domácí druhy (kur, husa, kachna, holub, krocan, perlička) přinášejí bezprostřední užitek. Význam má i mnoho okrasných druhů, stejně jako druhy využívané v sokolnictví. Mezi užitkové druhy je možné zahrnout i lovné druhy, zejména některé vrubozobé a hrabavé. Mnohé druhy zkonzumují obrovské množství hmyzu a jsou důležitými bioregulátory. Mnoho druhů se využívá také k bioindikačním účelům. Jen omezený počet ptáků v určitých situacích škodí např. vrabec domácí, špaček obecný, kos černý, holub domácí, hrdlička zahradní, v rybářství volavka popelavá
a kormorán velký. Věda o ptácích se nazývá ornitologie. Od roku 1800 bylo na našem území zaregistrováno 406 ptačích druhů, asi 190 z nich zde více méně pravidelně hnízdí. Další druhy se u nás objevují za tahu, při přezimování nebo se k nám příležitostně zatoulají. Stále více ptačích druhů proniká do lidských sídlišť, hnízdí v parcích nebo přímo na budovách. Vzhledem k velkému počtu druhů můžeme upozornit jen na významnější
a častější druhy.
Patrně největším druhem hnízdícím v blízkosti člověka je čáp bílý (Ciconia ciconia) z řádu brodiví. Živí se nejrůznějšími bezobratlými i drobnými obratlovci. Naši čápi přezimují ve východní a jižní Africe. Z vrubozobých hnízdí na návesních rybnících
a v parcích kachna divoká (Anas platyrhynchos) a místy také labuť velká (Cygnus olor). Z dravců je běžným obyvatelem měst poštolka obecná (Falco tinnunculus). V její potravě převládají hlodavci, ale živí se i bezobratlými a ptáky. Kromě poštolky hnízdí v parcích
a příměstských lesících stále častěji krahujec obecný (Accipiter nisus). Běžným dravcem otevřené krajiny je káně lesní (Buteo buteo). Hrabavé známe především jako domácí ptáky, ale v okolí školy můžeme vidět také bažanta obecného (Phasianus colchicus), koroptev polní (Perdix perdix) a navečer můžeme zaslechnout křepelku polní (Coturnix coturnix). Z řádu bahňáků zaletuje do měst zvláště v zimě racek chechtavý (Larus ridibundus). Charakteristickými průvodci člověka, se kterými se ve volné přírodě ani nesetkáme, jsou zdivočelý holub domácí (Columba livia f. domestica), jehož původním předkem je holub skalní (Columba livia), a hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto). Zřetelně větší holub hřivnáč (Columba palumbus), původně obyvatel lesů i otevřené krajiny, hnízdí také stále častěji i ve městech. Ve městech a vesnicích dříve běžné druhy sova pálená (Tyto alba)
a sýček obecný (Athene noctua) jsou naopak stále vzácnější. Dalším typickým obyvatelem měst (někdy i zřícenin hradů), který ve volné přírodě nehnízdí, je rorýs obecný (Apus apus). Hnízdí ve štěrbinách zdí a upozorní na sebe charakteristickým hvízdáním. V parcích se starými stromy může zahnízdit strakapoud velký (Dendrocopos major), v teplejších oblastech jižní Moravy i strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus). Další druhy šplhavců zaletují často do měst v zimě. Ve městech hnízdí celá řada druhů pěvců. Některé z nich můžeme označit za typické obyvatele měst a obcí, mnoho dalších zde hnízdí příležitostně. Jsou to zejména vrabec domácí (Passer domesticus), kos černý (Turdus merula) a stále častěji i drozd zpěvný (Turdus philomelos), rehek domácí (Phoenicurus ochruros), vlaštovka obecná (Hirundo rustica) a jiřička obecná (Delichon urbicum), často také budníček menší (Phylloscopus collybita), sýkora koňadra (Parus major) a sýkora modřinka (P. caeruleus), kavka obecná (Corvus monedula), špaček obecný (Sturnus vulgaris), pěnkava obecný (Fringilla coelebs) a zvonohlík zahradní (Serinus serinus).
Savci jsou druhou nejpočetnější třídou obratlovců na našem území a mnohé z druhů se z nejrůznějších důvodů přidružují k člověku. Jejich charakteristickými znaky jsou mléčné žlázy a výživa mláďat mlékem, srst tvořená chlupy, silně rohovatějící pokožka na rozdíl od plazů a ptáků s množstvím kožních žláz, 3 sluchové kůstky ve středním uchu (ostatní mají jen jednu), heterodontní chrup, mohutná druhotná kůra koncového mozku, drobné červené krvinky bez jádra, stejně jako u ptáků úplně rozdělené srdce, a svalnatá bránice, rozdělující tělní dutinu. S výjimkou vejcorodých (ptakopysk, ježura, paježura) jsou savci živorodí
a zárodek je vyživován z těla matky prostřednictvím placenty. Savci jsou převážně monogamní, méně často polygamní (kopytníci). Monoestrické druhy (oestrus = říje) se rozmnožují jednou za sezónu (krtek, netopýři, většina šelem, kopytníci), di- až polyestické druhy dvakrát nebo vícekrát (rejsci, hlodavci, zajíci). Stejně jako u ptáků rozlišujeme druhy, jejichž mláďata se rodí holá a slepá a vyžadují péči matky (altriciální, nidikolní)
a druhy, které mohou krátce po narození následovat matku a jsou poněkud soběstačnější (prekociální, nidifugní). Mláďata pohlavně dospívají za různě dlouhou dobu, např.
u hlodavců za 2–4 týdny, u kopytníků za 2–3 roky. Potravní nároky savců jsou velmi rozmanité, mírně převládají fytofágové, mnohé druhy jsou zoofágní nebo všežravé, převládají generalisté nad specialisty. Savci osídlili souš včetně polárních pustin, sladké vody, moře i vzduch a všem obývaným prostředím jsou dokonale přizpůsobeni.
Savci jsou z praktického hlediska nejvýznamnější ze všech živočichů. Jsou rozhodujícím zdrojem masité potravy a mnoha dalších surovin. Kromě domácích zvířat jsou důležité
i druhy lovené pro maso, kožešinu a laboratorní druhy. Některé druhy savců působí člověku škody. Jsou to zejména myš domácí a potkan, hraboš polní, hryzec vodní, norník rudý, někteří kopytníci při přemnožení. Některé druhy jsou rezervoárem a zdrojem původců nebezpečných onemocnění člověka, jako je např. vzteklina, klíšťová encefalitida, boreliózy nebo toxoplazmóza. Věda o savcích se nazývá teriologie nebo mammaliologie. Z našeho území je známo asi 85 druhů savců, z toho je asi 70 autochtonních. Některé z nich žijí trvale ve městech nebo sem pronikají příležitostně a můžeme se s nimi setkat
i v blízkosti školy.
Ve městech se můžeme setkat s několika druhy řádu hmyzožravci. Podle toho, ve které části republiky bydlíme, to může být ježek západní (Erinaceus europaeus),
j. východní (E. concolor), nebo oba druhy. Jejich areály se na našem území překrývají ve východní polovině Čech a západní části Moravy. V naší blízkosti běžně narazíme na drobného rejska obecného (Sorex araneus), ve stodolách i na půdách žije bělozubka šedá (Crocidura suaveolens). Vypadá jako rejsek, na rozdíl od něj má bílé zoubky a odstávající štětinky na ocásku. Běžným a nevítaným hostem našich zahrádek je krtek obecný (Talpa europaea). Letouni (netopýři a vrápenci) jsou druhově nejpočetnějším řádem savců na našem území (26 druhů) a řada z nich přebývá i v budovách. Ve městech a osadách jsou běžné zejména drobný netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), n. večerní (Eptesicus serotinus) a největší z našich druhů n. velký (Myotis myotis). Z šelem mohou do okrajových částí měst a obcí pronikat liška obecná (Vulpes vulpes), lasice kolčava (Mustela nivalis), l. hranostaj (M. erminea) a tchoř tmavý (M. putorius), trvalým obyvatelem měst, obcí, samot, chatových kolonií apod. je kuna skalní (Martes foina). Druhým druhově nejpočetnějším řádem savců u nás jsou hlodavci (23 druhů). Stále častěji se v městských parcích a na hřbitovech setkáme s veverkou obecnou (Sciurus vulgaris). V zahrádkách nejsme nadšeni výskytem hraboše polního (Microtus arvalis) a na vlhčích místech hryzce vodního (Arvicola terrestris). V příměstských lesících se vyskytuje také rezavě zbarvený norník rudý (Clethrionomys glareolus) a některé druhy myšic, zejména myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) a m. lesní (A. flavicollis). Nevítanými obyvateli obydlí, skladů
a hospodářských stavení jsou myš domácí (Mus musculus) a potkan (Rattus norvegicus), v severních Čechách i krysa obecná (Rattus rattus). Jako domácí mazlíčci se běžně chovají morče domácí (Cavia tschudii f. porcellus), některé druhy křečků i dalších hlodavců. Na okrajích osad a na vhodných místech v intravilánu byl dříve běžný králík divoký (Oryctolagus cuniculus), dnes na většině našeho území téměř vymizel. Lichokopytníci nejsou u nás zastoupeni žádným volně žijícím druhem a můžeme se setkat pouze s koněm domácím (Equus ferus f. caballus). Z nepřežvýkavých sudokopytníků je v současnosti hojné prase divoké (Sus scrofa). Přežvýkavci jsou zastoupeni několika druhy čeledí turovití a jelenovití. Z turovitých můžeme kromě domácího tura (Bos primigenius f. taurus), ovce (Ovis ammon f. aries) a kozy (Capra aegagrus f. hircus) vidět v příměstských lesích
a oborách introdukovaného muflona (Ovis musimon). Nejhojnějším druhem jelenovitých je srnec obecný (Capreolus capreolus), v blízkosti měst můžeme v lesích potkat i dávno introdukovaného daňka skvrnitého (Dama dama), výjimečně i jelena lesního (Cervus elaphus).
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |