Za nepůvodní jsou považovány všechny druhy, které se v příslušné oblasti přirozeně nevyskytují, dostaly se tam přímým nebo nepřímým zásahem člověka a vytvářejí alespoň krátkodobě populace neřízené člověkem. Nepůvodní druhy živočichů můžeme rozdělit do následujících kategorií.
1. Eusynantropní nepůvodní druhy jsou takové druhy, které krátce nebo dlouhodobě přežívají a rozmnožují se pouze uvnitř budov, skleníků a jiných vytápěných objektů. Patří k nim zejména množství druhů s potravní vazbou na potraviny, další suroviny a materiály organického původu (skladištní škůdci) a škůdci pokojových a skleníkových rostlin.
2. Nepůvodní druhy s krátkodobým výskytem vytvářejí ve vnějším prostředí po zavlečení nebo úniku jedinou nebo omezený počet generací a opět mizí. Počet druhů této kategorie je v případě živočichů na rozdíl od rostlin výrazně podhodnocen, protože většina takových výskytů vůbec není zaregistrována.
3. Naturalizované (etablované) neinvazní druhy se ve vnějším prostředí rozmnožují dlouhodobě, ale obvykle se nápadně nešíří, zůstávají omezeny na místa introdukce, nebo jde o druhy, které k nám byly introdukovány v dávné minulosti, dnes jsou obecně rozšířeny, jsou plně zapojeny do místních ekosystémů, aniž bychom mohli zpětně hodnotit jejich někdejší šíření a vlivy na biodiverzitu.
4. Invazní druhy nezůstávají na místě introdukce, ale dále se šíří a vytvářejí různě rozsáhlý sekundární areál. Rychlost živočišných invazí je velmi rozmanitá, obvykle se pohybuje v kilometrech až stovkách kilometrů za rok.
Většina živočichů, kromě obratlovců a měkkýšů, po sobě zpravidla nezanechává dlouhodobé stopy své přítomnosti (nerozložené zbytky, kostry, schránky). Proto při hodnocení jejich historického výskytu jsme obvykle limitováni velmi krátkou dobou jejich studia, zhruba od poloviny 19. století, přestože mnohé z nich mohly být zavlečeny dávno předtím. Z tohoto důvodu není pro nepůvodní druhy živočichů zažito členění, které by odpovídalo rostlinným kategoriím archeofyt a neofyt, a příležitostně se setkáváme jen s termínem neozoa. Jen v omezeném počtu případů máme k dispozici konkrétní údaje
o výskytu nepůvodních druhů před rokem 1500. Ze záměrně introdukovaných druhů obratlovců sem patří králík divoký (Oryctolagus cuniculus, 13. století), bažant obecný (Phasianus colchicus, 14. století) a daněk skvrnitý (Dama dama, 15. století). Z nechtěně introdukovaných nebo rozvlékaných druhů jsou to myš domácí (Mus musculus,
1.–2. tisíciletí př. n. l.), která je patrně nejstarším nepůvodním obratlovcem na našem území, a krysa obecná (Rattus rattus, 9.–10. století). Dávno před rokem 1500 byly patrně zavlečeny i některé eusynantropní druhy, pocházející ze Středomoří a jihozápadní Asie, např. sekáč domácí (Opilio parietinus), rybenka domácí (Lepisma saccharina), cvrček domácí (Acheta domestica), šváb obecný (Blatta orientalis), rus domácí (Blattella germanica), pilous černý (Sitophilus granarius, doložen 1350) a octomilka obecná (Drosophila melanogaster).
Na území České republiky bylo dosud zaregistrováno 689 nepůvodních druhů živočichů, tj. 2,0 % z celkového počtu, z toho 265 (38 %) eusynantropních, asi 75 (11 %) s příležitostným nebo dočasným výskytem ve vnějším prostředí, 147 (21 %) naturalizovaných neinvazních a 202 (29 %) invazních. Asi 60 druhů se projevuje negativně jako škůdci rostlin v zemědělství a lesnictví, 21 druhů jsou parazité obratlovců.
Nepůvodní druhy živočichů se k nám dostaly z různých částí světa, v některých případech jejich původ ani není znám. Některé, zvláště eusynantropní druhy mají dnes kosmopolitní rozšíření, byly rozvlékány s šířením lidské civilizace a zpětně lze jejich přirozený areál jen obtížně vymezit. Řada druhů bezobratlých byla dokonce poprvé nalezena a popsána až v místě svého zavlečení. Druhy vyskytující se pouze eusynantropně pocházejí většinou z tropů a subtropů, nejstarší z nich ze Středomoří. Naturalizované druhy byly v první fázi zavlékány z blízkých území, ze Středomoří a jihozápadní Asie, většinou v návaznosti na šíření zemědělství již v neolitu a postneolitickém období. Teprve po roce 1500 se k nim připojily druhy pocházející z Východní Asie, Severní Ameriky a dalších kontinentů.
Pokud jde o invazní druhy, nejvíce jich pochází ze Severní Ameriky (67; 33 %), druhá v pořadí je Východní Asie (44; 22 %) a na třetím místě je Středomoří (38; 19 %). Tyto tři oblasti pokrývají celkem 74 % invazních druhů. Severní Amerika a Východní Asie jsou klimaticky podobné a druhy, které odtud pocházejí, mají největší šanci nalézt v Evropě optimální ekologické podmínky a stát se invazními. Větší počet invazních druhů pochází také z různých částí jižní Asie (24; 12 %), méně již ze Střední Asie (8; 4 %). Dva až čtyři druhy byly zavlečeny z jihovýchodní Evropy, severní Evropy nebo Alp, Afriky a Jižní Ameriky.
Nepůvodní živočichové se obvykle neprojevují tak nápadně jako rostliny, jejich zavlečení a následné invaze mohou unikat obecné pozornosti, přesto jsou jejich vlivy v novém prostředí analogické. Mnohé z nich působí značné ekonomické ztráty, estetická poškození, změny prostředí nebo narušují místní biodiverzitu. Velmi přibližně škody na biodiverzitě, resp. výdaje na nápravná opatření se mohou pohybovat v milionech, maximálně desítkách milionů korun, ekonomické ztráty způsobené těmito druhy jsou o jeden až dva řády vyšší.
Ze suchozemských obratlovců mají největší ekologický vliv invazní druhy savců. Konkurují potravně a prostorově místním druhům a mohou nadměrně spásat vegetaci např. ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) a nutrie říční (Myocastor coypus); norek americký (Mustela vison) je potravním konkurentem vydry a hranostaje a je predátorem místních druhů. Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) vykazuje potravní a úkrytovou konkurenci s liškou a jezevcem. Východoasijský jelen sika (Cervus nippon) poškozuje stromy okusem a loupáním, navíc dochází k jeho hybridizaci s jelenem lesním (Cervus elaphus).
Vysoké počty nepůvodních druhů ryb vedou k celkovému zhoršení kvality vody (zákal, eutrofizace apod.), provázenému výrazným snížením druhové rozmanitosti vodních rostlin i živočichů. Amur bílý (Ctenopharyngodon idella) rozsáhle likviduje vodní vegetaci a tím má negativní vliv na reprodukci fytofilních druhů ryb. Karas stříbřitý (Carassius gibelio) je významným konkurentem autochtonních kaprovitých ryb a projevuje se sexuálním parasitismem vůči jiným druhům. Negativní působení bylo pozorováno také
u střevličky východní (Pseudorasbora parva), lokálně byla zaznamenána prostorová
a potravní konkurence sumečka amerického (Ameiurus nebulosus).
Zdokumentované případy působení na biodiverzitu lze uvést i pro bezobratlé. Např. rak bahenní (Astacus leptodactylus, u nás již od roku 1892), paradoxně zařazený Vyhláškou 395/1992 Sb. do seznamu zvláště chráněných živočichů, se kříží s rakem říčním (Astacus astacus), je jeho potravním i prostorovým konkurentem a způsobuje mu poranění. Další záměrně introdukovaný rak pruhovaný (Orconectes limosus, u nás od roku 1988) je přenašečem račího moru, ale sám je téměř imunní. Plzák španělský (Arion vulgaris) je významným konkurentem domácích druhů plžů a může být i jejich predátorem. Ploštice vroubenka americká (Leptoglossus occidentalis) se vyvíjí na semenech jehličnanů a vniká koncem vegetačního období do budov. Přástevníček americký (Hyphantria cunea) působí defoliaci dřevin, ovlivňuje potravní řetězce parazitoidů a kromě toho působí estetické
a ekonomické škody. Východoasijské slunéčko východní (Harmonia axyridis, záměrně vysazené k regulaci mšic, se projevuje jako konkurent a predátor autochtonních druhů slunéček (u nás od roku 2006).
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |