Ochrana jednotlivých druhů a celých společenstev organismů se stává s nástupem nového tisíciletí jednou z priorit lidské společnosti a kromě odborné stránky začíná mít i politický charakter. Důvodem je prudký pokles biologické rozmanitosti a rychlé vymírání druhů ve světovém, evropském i našem národním měřítku. Pod pojmem biodiverzita chápeme biologickou rozmanitost na úrovni genetické, druhové a stanovištní. Člověk svým dlouhodobým hospodařením zcela přetvořil krajinu, výrazně zasáhl do charakteru, rozsahu a rozmístění jednotlivých biotopů a tím do životního prostředí obrovského množství druhů rostlin i živočichů. Přitom v tomto působení jednoznačně převládají pozitiva. Vytvořil totiž pestrou krajinu s velmi širokou nabídkou rozmanitých prostředí, čímž poskytl existenční podmínky obrovskému počtu druhů organismů. Celou řadu druhů vědomě nebo nevědomě také potlačil nebo dokonce vyhubil, ale tento počet může být o jeden, spíše o dva řády nižší, než počet druhů, kterým umožnil existenci.
Biologická rozmanitost je na Zemi moderním způsobem studována 250 let. Za východisko jejího vědeckého studia je považováno vydání Linnéovy „Systema Naturae“ (1758). Politické aspekty získalo hodnocení a ochrana biodiverzity teprve v posledních
20 letech (viz Úmluva o biologické rozmanitosti, Rio de Janeiro, 1992, Strategie udržitelného rozvoje EU, 2001, Usnesení vlády ČR č. 620 ze dne 25. května 2005 aj.). Na našem území se biologická rozmanitost studuje s rostoucí intenzitou zhruba od počátku
19. století, ale úroveň poznatků o jednotlivých skupinách organismů je velmi různorodá, s intenzivnějším výzkumem některých se začíná teprve nyní. Z našeho území je známo skoro 60 tisíc druhů organismů (živočichů, rostlin, hub, baktérií a dalších), což je vzhledem k naší rozloze a počtu obyvatel biodiverzita poměrně vysoká. Kromě geografické polohy naší republiky a přírodních podmínek na tom má významnou zásluhu právě člověk svým dlouhodobým hospodařením a utvářením krajiny.
Druhové bohatství a obecně biologickou rozmanitost můžeme považovat za součást našeho národního bohatství a měli bychom udělat všechno pro jeho zachování. Ochrana biodiverzity má etické a estetické aspekty, je nutné respektovat mezinárodními závazky
i státní legislativu. Vysoká druhová pestrost může mít pozitivní vliv na celou řadu procesů v přírodě i v produkčních ekosystémech a tím může hrát přímou praktickou roli. To může být dalším pádným argumentem pro její ochranu. Vyšší počet druhů v prostředí vytváří složitější a pevnější potravní sítě, což umožňuje lepší a stabilnější fungování autoregulačních mechanismů (řízení některých procesů necháváme na přírodě), dobré fungování dekompozičních procesů a zachování úrodnosti půdy (bohatá půdní biota je předpokladem vyvážené mineralizace a dekompozice, podporuje dostatek humusu)
a koloběhů látek v prostředí. Četné organismy poskytují nejrůznější suroviny, mohou sloužit také jako genetické zdroje. Vyšší druhová rozmanitost má pozitivní vliv na vodní režim, snižuje nebezpečí větrné i vodní eroze a ovlivňuje mikro- a mezoklima. Vysoká druhová rozmanitost s větším počtem ekologicky citlivých druhů indikuje zdravé prostředí s možností udržitelné produkce.
K hodnocení úrovně biodiverzity se využívá celá řada ukazatelů. Je to např. vývoj početnosti a rozšíření vybraných druhů organismů, rozloha vybraných biotopů
a chráněných území, genetická diverzita domácích druhů zvířat a pěstovaných plodin, rozloha zemědělských a lesních ekosystémů obhospodařovaných udržitelně, počet invazních druhů a jimi působené ekonomické ztráty, kvalita vody ve vodních ekosystémech nebo spojitost/roztříštěnost ekosystémů. Jako prvotní ukazatel kvality prostředí se stále častěji využívá výskyt některých skupin organismů, přičemž se sleduje počet druhů i jedinců, stejně jako zastoupení druhů citlivých a ohrožených. Za tímto účelem jsou nejčastěji monitorovány cévnaté rostliny, pavouci, střevlíkovití brouci, denní motýli a ptáci. Cévnaté rostliny jsou dobře probádané, jsou dostatečně známé jejich ekologické nároky, citlivost i míra ohrožení. Na rozdíl od živočichů zůstávají na místě, což výrazně usnadňuje průzkum a zkracuje nutnou dobu jeho trvání. Pozitivní je i relativně snadná rozpoznatelnost důležitých druhů a dostatek odborníků. Využívání pavouků může být poněkud překvapující, ale snadno vysvětlitelné. Jde o skupinu velmi důležitých
a užitečných predátorů, jednotlivé druhy obývají různá prostředí, vyskytují se často v poměrně vysokých počtech jedinců a na případné změny rychle reagují. Je propracována standardní metodika jejich odchytu i determinace je relativně snadná. Více méně totéž platí pro střevlíkovité. Jde o skupinu brouků často s vyhraněnými nároky na prostředí a citlivé na jeho změny. K jejich odchytu opět existuje standardizovaná metodika a také dostatek odborníku pro jejich determinaci. Navíc jde o skupinu důležitých predátorů s významnou bioregulační funkcí. Možnost sledování denních motýlů přímo v terénu, většinou bez nutnosti odchytu a pozdější determinace, řadí tuto skupinu mezi velmi často využívané bioindikátory. Jednotlivé druhy mají různé stanovištní nároky, jsou různě citlivé k zásahům do prostředí a jejich ekologické nároky jsou většinou dostatečně známé. Ptáci jsou značně pohybliví a často i přizpůsobiví, což je sice v této souvislosti znevýhodňuje, ale zato jsou nejlépe poznanou a nejdéle studovanou skupinou živočichů. V posledních desetiletích byl podobně jako u motýlů zaznamenán výrazný úbytek ptáků zemědělské krajiny, u většiny druhů máme k dispozici dostatek údajů o jejich výskytu a početnosti dlouho do minulosti, což umožňuje zachytit změny i trendy. Jejich využití podporuje poměrně snadná metodika sledování (podobná jako u motýlů) i dostatek odborníků.
K ochraně biologické rozmanitosti je možné přispět zhruba na třech úrovních. Jednak při péči o krajinu a utváření její struktury, dále při zemědělském, lesním hospodaření i dalších činnostech na jednotlivých pozemcích a konečně při péči o chráněné části přírody.
Vhodná struktura krajiny, tj. poměr produkčních a neprodukčních ploch, jejich velikost
a rozmístění, může k podpoře biodiverzity přispět zásadním způsobem. Přítomnost nejrůznějších prvků, které zvyšují různorodost krajiny (skupiny keřů a stromů, vhodně vytvořené a udržované břehové porosty, ozelenění komunikací, meze, náspy, cíleně tvořené biokoridory apod.), podporuje nejen rozvoj biodiverzity, ale má také významnou estetickou funkci, snižuje půdní erozi a pozitivně ovlivňuje klima a vodní režim krajiny. Každý z druhů organismů má určité nároky na charakter obývaného prostředí. Proto heterogenní krajina s nabídkou nejrůznějších biotopů umožňuje existenci mnohem většímu počtu druhů, než krajina jednotvárná. Zbytky přírodních biotopů, často v chráněných územích, jsou pro přežití populací mnoha druhů nedostačující. Jejich populace jsou malé, hrozí nebezpečí příbuzenského páření a následná genetická degenerace i další rizika vyplývající z omezeného počtu jedinců. To je jednou z významných příčin vymizení celé řady druhů z našeho území v posledních desetiletích, i když zdánlivě byly jejich populace v chráněných územích dostatečně chráněny. Krajina by proto měla být utvářena tak, aby zachovalé části přírody nebyly izolované, ale pomocí vhodně upravených koridorů (meze, pásy keřů a stromů, posloužit mohou i vhodně upravené okraje komunikací, vodotečí, polních cest i obdělávaných pozemků) byl umožněn přesun (výměna) jedinců ohrožených druhů mezi nimi.
Způsob hospodaření na jednotlivých pozemcích má na uchování biologické rozmanitosti zásadní vliv. Důležitý je zvláště v blízkosti přírodních biotopů, které jsou hospodařením ve svém okolí vždy poměrně výrazně ovlivněny. Například za jednu z příčin výrazného úbytku ohrožených druhů hmyzu v přírodních rezervacích Pavlovských vrchů je považováno masivní užívání pesticidů ve vinohradnictví všude v bezprostředním okolí rezervací v 70. a 80. letech 20. století. K šetrnému hospodaření nemusí stimulovat jen snaha o ochranu přírody, ale spíše případné dotace podporující biologickou produkci. Pěstování jednotlivých plodin umožňuje rozdílné přístupy a krajina tak může být tvořena mozaikou různých ekosystémů s různě intenzivním přístupem k jejich obhospodařování.
Při péči o zbytky přírodních biotopů je nutné dobře zvážit, zda a jakým způsobem do nich zasahovat, zda při ochraně preferovat určité druhy nebo skupiny druhů, nebo se snažit chránit biodiverzitu území jako celek. V mnoha chráněných i nechráněných zbytcích přírody probíhá nežádoucí sukcese, území postupně zarůstají, ztrácejí rozmanitost
a význam. Naprosto zásadním negativním faktorem je nadměrné obohacení prostředí dusíkem, které zarůstání a změnu druhového spektra rostlin a následně i živočichů výrazně urychluje. Regulační zásahy ve zbytcích přírodních biotopů jsou proto naprosto nezbytné, ale musí být prováděny velmi citlivě a s dokonalou znalostí daného území, druhového složení rostlinného i živočišného společenstva i citlivosti jednotlivých druhů k plánovaným zásahům.
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |