Travinný ekosystém ve vztahu k základní složce tj. producentovi v širším pojetí se skládá z trav (čeleď Poaceae), z travám podobných druhů z čeledi šáchorovité (biky, sítiny)
a ostřic (čeleď Cyperaceae). Další, z hlediska počtu druhů menší složkou jsou vikvovité druhy (čeleď motýlokvěté). V extenzivním typu trávníku mají významné postaveni dvouděložné druhy, označované za ostatní byliny. Extenzivní trávníkové porosty parkového typu, nebo technického charakteru (např. trávníky na náspech, svazích, biotopech) mají širší druhovou diverzitu. Trávníky intenzivně ošetřované a využívané (sportovní, okrasné) mají úzkou druhovou skladbu tvořenou výhradněji malým počtem trav, ale obvykle s vyšším zastoupením vhodně se doplňujících odrůd příslušného druhu. Zastoupení vikvovitých a ostatních bylin není v trávníku žádoucí.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
Ostřice sp. | Bika ladní | Sítina rozkladitá | Sítina sivá |
Obilka trav
Travní semeno je obchodní název pro plod trav - obilku. Ta se nachází v pluše a může být s osinkou a nebo bez osinky, což je jedním z rozpoznávacích znaků pro určování druhu.
Obilky mají různou velikost, tvar a zejména hmotnost vyjadřovanou váhou tisíce semen (HTS).
Druh HTS počet semen v 1 g osiva
jílek vytrvalý 2,0 g 500 - 700
lipnice luční 0,3 2 500 - 5 000
psineček výběžkatý 0,05 14 000 - 20 000
Význam a znalost této charakteristiky je potřebná z hlediska stanovení výše výsevku v čisté trávníkové monokultuře. Například u psinečku výběžkatého činí výsevek jen 5,0 g na m2, avšak u druhů s velkými obilkami (HTS) 20-30 g na 1 m2. HTS dále spolurozhoduje o vzájemném hmotnostním poměru druhů při výsevu ve směsce. Druhy s vyšší HTS
a obvykle větší mají i rychlejší energii klíčení a vzcházení - např. jílek vytrvalý vzchází obvykle již za 7-10 dnů - a jsou tedy v počáteční fázi po výsevu i konkurenčně silnější vůči druhům s malou obilkou (například vzcházení u lipnice luční probíhá za 14-20 dnů). Praktické využití těchto znalostí se promítá do stanovení správného poměru mezi silně
a slabě konkurenčním druhem ve výsevku.
Např. chceme, aby výsledný plošný poměr (% pokryvnosti) u fotbalového trávníku tvořeného silně konkurenčním jílkem vytrvalým a slaběji konkurenční lipnicí luční, byl
v poměru 50:50. Kdybychom do směsi použili ½ každého druhu ze základního výsevku doporučovaného pro čistý výsev tj. po 10 g, pak by počet semen na 1m2 byl u jílku 5 000-7 000 a 25 000-50 000 obilek u lipnice luční, tedy poměr 1 : 5 – 7. I při tomto poměru by se mohl na porostu projevit konkurenční tlak s převahou jílku tvořícího méně zapojený drn. Pro oslabení jeho konkurenčního vlivu je nutno provést výpočet váhového poměru obou druhů ve vztahu k upravenému výsevku ve směsce respektující znalosti o úrovni konkurence. Znamená to, že u jílku vytrvalého bude základ výpočtu stejný, tedy 10 g (50%z 20 g tj. 5 000 -7 000 tis. obilek). U lipnice luční je však výsevek, vzhledem k nižší konkurenční schopnosti ve směsce zvýšen z původních 15 g až na 25 g na 1m2, znamená to, že musíme vyset na 1m2 ne 10 g, ale 12,5 g (50 % z 25 g) tedy min. cca 30 - 60 tis. obilek. Znamená to poměr 1 : 6 až 8,5. Tímto jsou vytvořeny předpoklady, že v travním drnu bude dosaženo předpokládané a žádoucí 50 % plošné pokryvnosti výběžkaté lipnice luční.
Klíčení a vzcházení obilek
Obilka se nachází po sklizni určitou dobu ve stavu dormance. Po výsevu dochází k příjmu vody a vlastnímu klíčení. Mimo biologických mezidruhových rozdílů se v rychlosti klíčení a následného vzcházení význačně projevuje vliv vlhkosti a teploty půdy. Jako minimální úroveň je udávána teplota 2-3o C (výhoda při brzkém jarním přísevu). Za optimum v mírném pásmu je považována teplota 20-25o C a u teplomilných druhů (C4), např. Zoysia, troskut až 40o C. Po enzymatické aktivaci zásobních látek v obilce dochází k vytvoření primárního kořínku a následně k tvorbě sekundární kořenové soustavy nazývané svazčitá. V tomto období dochází k vytvoření primárního listu tj. počátku vzcházení. Postupně se rozrůstající kořeny vytváří sice mělce hlubokou, ale co do hmotnosti a celkové plochy kořenů mohutnou síť prorůstající půdou a vytvářející žádoucí drobtovitou strukturu z hlediska požadovaných fyzikálních charakteristik substrátu pro růst trav. Na povrchu půdy se objevují další pravé listy (3-5) a v úžlabí primárního listu
s mateřskou odnoží se vytváří shluk (uzlina) nových dceřiných odnoží. Nastává počátek další vývojové fáze nazvané odnožování. Usměrňování intenzity tvorby dceřiných odnoží je základním předpokladem pro dosažení kvalitního a hustého trávníkového drnu.
Odnožování trav
Znalost ve způsobu rozdílu mezi travními druhy v návaznosti na intenzitu tvorby nových dceřiných odnoží v průběhu vegetačního období náleží k základním teoretickým otázkám trávníkářství. Umožňuje racionálním způsobem řídit průběh tvorby sukcese druhové skladby) trávníku a dosažení žádoucích „provozních“ požadavků kladených na příslušnou kategorii a druh trávníku.
Způsob odnožování
Z hlediska morfologického rozlišujeme u trav způsob odnožování tz. vnitropoševní (intravaginální) a vněpoševní (extravaginální). Při vnitropoševním způsobu zůstávají nově se tvořící dceřiné odnože „uzavřeny„ uvnitř pochvy mateřské odnože a vzniklá rostlina má charakter hustého a nebo volného (řídce) trsu. Tyto trávy nazýváme trsnaté. U druhé skupiny trav odnožujících vněpoševně (extravaginálně) prorůstají dceřiné odnože pochvu mateřské odnože do stran, buď pod zemí nebo i na povrchu, zakořeňují a vytváří hodě nadzemních výhonků a hustý drn. Tato skupina trav je označována jako výběžkatá. Zařazení jednotlivých druhů trav do příslušné skupiny a další diference v členění uvnitř skupin trav jsou patrny z níže uvedeného přehledu.
Dynamika tvorby vegetativních odnoží
Odnožování v travním porostu, tedy trvalé kultury probíhá v průběhu vegetačního roku prakticky stále, tedy i při nízkých teplotách. Avšak intenzita tvorby odnoží a listových výhonků je mimo vlivu člověka (např. hnojením) v přímém vztahu k průběhu teploty
a srážek. Ze schémat (viz obrázky) je dále parný vliv intenzity využívání trávního porostu. Při extenzivním, např. 2sečném lučním využívání je charakteristický dvouvrcholový průběh tvorby odnoží s charakteristickou vysokou tvorbou odnoží v příznivém jarním období. Pozdní provedení seče v období květu louky a následné období letního sucha vede k ochuzení tvorby zásobních látek a značnému snížení tvorby odnoží. K opětnému zvýšení zakládání nových odnoží, spíše pro dobré přezimování a včasné jarní obrůstání dochází v období letně-podzimním (září-listopad).
U intenzivně využívaných, pravidelně hnojených a zavlažovaných trávníků dochází prakticky k řízenému a rovnoměrnému odnožování v průběhu hlavního vegetačního období, což je spojeno s tvorbou hustého a kvalitního drnu. Nutno mít na paměti, že i při této řízené dynamice odnožování předchází tvorbě nadzemních listových výhonků ve včasném jaru a počátku podzimu k intenzivnímu nárůstů kořenů, což snižuje dočasně kvalitu nadzemní části drnu.
![]() |
![]() |
![]() |
![]() |
|
Odnožování trsnatých trav | Odnožování výběžkatých trav |
Rozdíl v dynamice tvorby odnoží u lučního porostu (viz křivky) a trávníku (viz vodorovná osa).
Doporučení:
Biologickým zákonitostem tvorby podzemní kořenové a nadzemní části trávníkového drnu je nutno přizpůsobit i příslušná caespestechnická opatření, zejména dobu aplikace výživy
a systém hnojení, dále regenerační zásahy do drnu (nenarušení tvorby kořenů!), případně závlahu a frekvenci sečení trávníku. Racionálně, tj.ve správné době s biologií tvorby drnu provedená opatření nejen přispívají ke snížení nákladů na ošetřování, ale omezují i možné nepříznivé ekologické projevy do životního prostředí.
Tvorba stébel
Z morfologického hlediska členíme trávy dle tvaru stébla (viz obrázek) na trávy
tz. s vernací složenou vyznačující se plochým stéblem (například lipnice luční, srha laločnatá) a trávy s vernací kulatou (např. ovsík vyvýšený, bojínek luční). Jedná se pomocný rozpoznávací znak u mladých výhonků trav. Stářím dochází ke zmenšování těchto rozdílů.
Z obrázku je patrno, že trávy tvoří tři druhy nadzemních výhonků:
a/ stébelné plodné (fertilní) se stéblem, listovou čepelí a květenstvím s obilkami
b/ stébelné neplodné (sterilní) se stéblem, listovou čepelí a bez nebo se zakrnělým květenstvím
c/ listové čepele bez stébel.
Tato různorodá tvorba výhonků má vztah k jarovizačnímu stádiu tj. v podstatě vliv nízkých teplot, délky jejich působení v interakci se světelnými podmínkami. Trávy tz. ozimého, respektive převážně ozimého charakteru vyžadují pro tvorbu fertilních výhonků delší působení nízkých teplot v zimním období a pří snížených světelných podmínkách. U trav tz. jarního charakteru postačuje k zdárnému průběhu jarovizace již při krátkodobějším snížení teplot pod bod mrazu. Trávy náležící do této skupiny-většinou trsnaté (srha laločnatá, ovsíky, bojínek luční) vytváří více stébelných výhonků, tedy s vyšší hmotností, ale nižší kvalitou píce, což je předurčuje k využití do lučních porostů. Z praktického hlediska to dále znamená, že trávy převážně ozimého charakteru, k nimž náleží převážně základní výběžkaté trávníkové druhy (lipnice luční, kostřava červená, psineček sp.), ale
i trsnatý jílek vytrvalý vytváří více listových výhonků, což je žádoucí pro hustý drn trávníků, případně i dobře olistěných sterilních stébelných výhonků, což je předurčuje
z hlediska příznivé kvality pro využití do pastvin.
![]() |
|
Listová čepel
Počet listových čepelí vytvářejících hustotu drnu se pohybuje dle travního druhu v rozmezí cca 45 000 u kostřavy rákosovité až po téměř 250 000 na 1 m2 u psinečku výběžkatého. Přechod ke stéblu je tvořen morfologicky odlišnými jazýčky a oušky. Samotná čepel má dle druhu nejen různou šířku - např. u úzkolisté kostřavy ovčí 0,5 mm až po 45 mm
u kostřavy rákosovité - ale i charakteristickou jemnost, např. u psinečků, případně hrubost rýhování. Listová čepel je významným rozpoznávacím znakem jednotlivých travních druhů.
Doporučení:
Kvalita trávního drnu, zvláště hustota, případně i vzhled, je odvislá od tvorby a počtu a též od šířky a jemnosti rýhování čepele listových výhonků. Předpokladem je výběr vhodných, především výběžkatých druhů trav ozimého charakteru, dále respektování druhových
a zvláště odrůdových rozdílů v jemnosti a barvě čepele listové. Z pěstebních opatření lze hustotu trávníkového drnu ovlivnit výživou, zvl. dusíkem, dále doplňkovou závlahou
a častým sečením.
Ve vztahu k přehledu trávníkových druhů (viz stať: Odnožování trav) činí jejich počet 24. Ještě širší je jejich odrůdová skladba. Dle přehledu ve Státní odrůdové knize je uvedeno
u druhů celkem 284 odrůd, z toho trávníkových 167. Nejvíce odrůd je u jílku vytrvalého, celkem 77, z toho 42 trávníkových. Mnohé z nich mají i významné uplatnění
v produkčních porostech (jílek vytrvalý, kostřava červená, kostřava rákosovitá) či při ekologickém "ozeleňování rekultivačních ploch, skládek odpadů (smělek, medyněk aj.). Mnohé druhy jsou též pravidelnou součástí polopřirozených travinných biomů (smilka tuhá, úzkolisté kostřavy, tomka vonná).
Z hlediska intenzivního trávníkového využití jsou mezi základní druhy řazeny: jílek vytrvalý, kostřava červená výběžkatá a její speciální trávníkové formy - k.č. hustě trsnatá
a krátce výběžkatá, dále velmi hustě tvořící drn psineček výběžkatý a jeho příbuzný psineček tenký, psineček psí. Z hlediska odolnosti drnu vůči zátěži náleží do této skupiny
i lipnice luční. Mezi doplňkové trávníkové druhy je řazena kostřava rákosovitá, jejíž budoucí význam je zdůrazňován ve spojitosti se změnou klimatu (sucho), dále metlice trsnatá, lipnice hajní, nízká, smáčknutá, bojínek cibulkatý. Další druhy lze přiřadit do skupiny dopňkových druhů majících uplatnění při ozeleňování svahů, břehů, železničních
a dálničních náspů aj.
Teplomilné druhy Zoisya, Paspalum, Cyndon dactylon - troskut, Penisetum, Buchloe -buvolí tráva mají v naších podmínkách z hlediska nároků na teplotu jen ojedinělý význam. Např. dle zkušenosti ve Franci je ve vinicích využívána kombinace troskutu (letní aspekt)
a kostřavy rákosovité (zimní aspekt).
Hospodářská charakteristika hlavních trávníkových druhů
![]() |
Morfologie
|
Využití
![]() |
Morfologie
|
Využití
![]() |
Morfologie
|
Využití
![]() |
Morfologie
|
Využití
![]() |
Morfologie
Druhy
|
Využití
![]() |
Morfologie Dříve byly rozlišovány dva poddruhy psinečku výběžkatého, které jsou dnes uznány jako samostatné druhy: Psineček veliký (bílý) - A. gigantea (alba),středně vysoká až vysoká tráva (1 m), více olistěná, šířka čepele 6-10 mm, dlouhé podzemní výběžky, netvoří stolony, pícní využití pro vlhčí louky a pastviny, popř. zakládání květnatých luk. Psineček výběžkatý (pravý) - A. stolonifera (prorepens),nižší (0,5 m), s úzkou čepelí, poléhavý typ, dlouhé nadzemní výběžky, které na kolénkách zakořeňují; pícninářsky bezcenný; využití pouze pro trávníky, typicky monokulturní druh
|
Využití
Sportovní trávníky – golfové: jamkoviště monokultura, příp. přídavek 7-8 % psinečku tenkého, parkové a technické (lyžařské sjezdovky) na vlhčích stanovištích.
Poznámka: vysoká cena osiva; nízký výsevek 5 g/m2 = 50 kg/ha
Poznámka:
Charakteristiky dalších trávníkových druhů vč. teplomilných viz Literatura – Hejduk, S. a kol. Trávníkářství, MENDELU, Brno, 2009
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |