Fauna, stejně jako flóra střední Evropy se postupně formovaly v průběhu starších čtvrtohor, pleistocénu, tj. zhruba poslední dva miliony let. Jen jednotlivě se zde setkáme
i se staršími druhy, které pak považujeme za třetihorní relikty. Vývoj předků směřující ke vzniku současných druhů spadá daleko do období třetihor nebo ještě do starší geologické historie. Naše území je součástí eurosibiřské podoblasti, palearktické oblasti holarktické zoogeografické říše.
V průběhu nejmladšího geologického období, čtvrtohor, se vícekrát vystřídaly doby ledové (glaciály) s dobami meziledovými (interglaciály). V glaciálech byla průměrná teplota ve střední Evropě asi o 10 °C nižší než v současnosti, od severu se rozšířil kontinentální ledovec a výrazně se zvětšila rozloha horského zalednění. Naše území v té době pokrývaly mrazové pustiny. Při ochlazování s nástupem každého glaciálu se přítomné druhy stěhovaly jižněji, do tzv. glaciálních refugií, která se nacházela v oblasti Středomoří, v Malé Asii, mezi Černým a Kaspickým mořem, ve Střední a Východní Asii. Druhy, které nestačily nebo neměly možnost ustoupit, vymíraly. Tentýž druh se mohl uchýlit do několika glaciálních refugií, kde se v různých podmínkách mohl vyvíjet více nebo méně odlišně. Desítky tisíc let trvající izolace tak mohla vyústit ve vznik samostatných druhů, někdy jen poddruhů, které se po oteplení vracely zpět do severnějších oblastí. S každou dobou ledovou tak na jedné straně starobylé a nepřizpůsobivé druhy vymíraly, na druhé straně mnoho nových mladých druhů vznikalo. Druhové složení organismů se stále více blížilo současnému stavu, ale rozhodující vliv na utváření dnešní bioty měly teprve události po skončení poslední doby ledové. To bylo přibližně před 11 500 lety. V střední Evropě se již tehdy vyskytoval člověk moderního typu, ale živil se jako lovec a sběrač a při jeho nízkých počtech bylo působení na přírodu jen lokální a vcelku zanedbatelné. Již zhruba před 10 500 lety sice začaly vznikat nejstarší lidské civilizace, ale to se prozatím netýkalo území střední Evropy.
Ve střední Evropě určovaly v té době vývoj převážně přírodní procesy. Zvolna se oteplovalo a živočichové tundry ustupovali k severu a území střední Evropy postupně opustili (sob, lumíci, sovice sněžní, liška polární), nebo vystupovali do vyšších poloh (hraboš sněžný, kamzík horský), případně nastaly obě možnosti a původně spojité areály tundrových druhů se roztrhaly v souvislou severskou část a drobné ostrůvky v horách jižnějších oblastí (bělokur horský). Ve vyšších polohách hor střední Evropy tak mohly některé druhy doby ledové (glaciální relikty) přežít až do současnosti. Při dalším oteplování pokryla střední Evropu tajga (přibližně před 9000–8000 lety). Při jejím ústupu se odehrálo totéž, jako při odchodu tundry – některé druhy tohoto biomu přežily na vhodných stanovištích v horách nebo v rašeliništích (myšivka horská, datlík tříprstý, ořešník kropenatý, mnoho druhů hmyzu). Teplejší a sušší klima následujícího období se projevilo šířením lesostepní a stepní fauny z východní Evropy, zejména v nižších polohách. V té době pronikla řada stepních druhů živočichů z východoevropských stepí až do střední Evropy a území se opět faunisticky obohatilo (křeček polní, tchoř stepní). Při pozdějším zvlhčení klimatu sice většina stepních druhů ustoupila, ale některé na vhodných stanovištích mohly přežít. To nastalo v období přibližně před 7750–4500 lety. V klimaticky optimální fázi tohoto období byla teplota ve střední Evropě o 3–4 °C a srážky asi o 70 % vyšší než dnes. Území rychle zarůstalo lesem a šířily se sem teplomilné druhy z glaciálních refugií. A právě tehdy, přibližně před 6500 lety, začal do střední Evropy pronikat z jihovýchodu neolitický zemědělec. Od té doby se na druhovém složení organismů střední Evropy kromě přírodních faktorů stále více podílí člověk. Svoje okolí ovlivňoval zejména tím, že kácel lesy a rozšiřoval bezlesá území. Toto zdánlivě negativní působení zabránilo vzniku souvislých lesů a pravděpodobně umožnilo přežití řady nelesních druhů z předcházejícího stepního období. Další druhy otevřené krajiny mohly do střední Evropy pronikat z jihu a jihovýchodu. Mezi nimi byly pochopitelně jak druhy, které zvyšovaly rozmanitost středoevropské krajiny, tak druhy, které byly a jsou považovány spíše za nežádoucí (škůdci, plevele).
V období před 4500–2200 lety průměrná teplota mírně poklesla, zpočátku bylo klima sušší, později opět vlhčí. Dochází k dalšímu, i když stále velmi mírnému potlačování lesů. Přibližně od počátku našeho letopočtu začíná mít klima s většími nebo menšími výkyvy současný charakter. S příchodem Slovanů v 7. století a zvláště během tzv. druhé kolonizace v 11.–14. století vliv člověka na ekosystémy výrazně roste. Dochází
k osidlování a odlesňování rozsáhlých, výše položených oblastí, výraznějším zásahům do krajiny od 12. století (např. budování rybníků) a většímu tlaku na využívání přírodních zdrojů od 17. století. Dalším zásahem do krajiny je přechod k modernímu zemědělství, lesnictví i průmyslu od 19. a zvláště v průběhu 20. století, nadměrný lov určitých druhů
a cílená likvidace druhů nežádoucích, záměrné i nechtěné introdukce nepůvodních druhů, vnášení cizorodých látek do prostředí a celková homogenizace rozsáhlých území. Tím začíná převládat negativní působení člověka nad pozitivním, které přetrvávalo několik tisíciletí.
I v současné době podléhá složení naší fauny neustálým změnám, jedny druhy mizí, další se k nám šíří. Např. v 19. století došlo k mohutné expanzi zvonohlíka zahradního do střední Evropy, ve 20. století se k nám rozšířila z jihovýchodu hrdlička zahradní, v současnosti jsme svědky šíření krkavce velkého a řady hmyzích druhů. Složení středoevropské fauny má tedy v hrubých rysech své přirozené příčiny, fauny menších území, druhové složení biocenóz a rozšíření jednotlivých druhů je však dnes různě výrazně antropogenně ovlivněno.
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |