Výchozím datem vědecké klasifikace a pojmenovávání živočichů je rok 1758, kdy švédský přírodovědec Karl Linné (Carolus Linnaeus) zveřejnil 10. vydání svého díla Systema naturae. V tomto vydání důsledně zavedl binominální nomenklaturu, tj. dvojjmenné názvosloví a každý popisovaný druh zařadil do systému vyšších, hierarchicky uspořádaných kategorií. Od té doby jsou vědecké názvy druhů živočichů podobně jako většiny ostatních organismů tvořeny dvěma slovy, jménem rodovým a druhovým. S rozvojem poznání (evoluční teorie, molekulární analýzy) se názory na utváření systému živočichů sice poněkud měnily, ale základní Linnéova koncepce zůstává stejná. Závazné taxonomické kategorie, do nichž je možné každý druh živočichů zařadit, jsou tyto:
Říše – Regnum
Kmen – Phyllum
Třída – Classis
Řád – Ordo
Čeleď – Familia
Rod – Genus
Druh – Species
Jemnější členění umožňují předpony těchto kategorií (např. nadřád, podřád) a další doplňkové kategorie (oddělení, skupina, sekce aj.). Jména skupiny čeledi, tj. zejména nadčeleď, čeleď a podčeleď mají závazné přípony. Jméno nadčeledi má vždy příponu -oidea, čeledi -idae a podčeledi -inae. Jména taxonů v ostatních kategoriích mohou mít různá zakončení. Základní jednotkou klasifikace je biologický druh (biospecies). Představuje reálně existující a diskrétní entitu, ostatní kategorie jsou abstraktní pojmy sloužící k formálnímu vyjádření klasifikace. Druh můžeme definovat jako soubor jedinců s unikátním genofondem, geografickou a ekologickou určitostí a izolovaností od ostatních podobných souborů. Jedinečný genofond určuje specifické biochemické, fyziologické, morfologické a etologické vlastnosti každého druhu. Některé druhy se v různých oblastech vyvíjely poněkud odlišně a vytvořily dva nebo více geografických poddruhů (subspecií). Někdy jsou používány ještě nižší kategorie než poddruh pro označení nejrůznějších odchylek (forma, varieta, aberace). Za jménem druhu (poddruhu) může být uvedeno jméno vědce, který jej popsal a pojmenoval a rok, kdy k tomu došlo. Ve vědeckých pracích by tyto údaje alespoň při první zmínce o každém studovaném druhu neměly být opomenuty. Je-li dotyčný druh řazen do jiného rodu, než byl původně popsán, uvádí se jméno autora v závorce. V mnoha případech byl tentýž druh pojmenován vícekrát. Potom pro jeho vědecké označení platí nejstarší zavedené jméno (princip priority) a pozdější jména jsou jeho neplatnými mladšími synonymy. Za určitých okolností např. u prakticky významných druhů může být v zájmu stability nomenklatury upřednostněno sice mladší, ale obecně známé a tradičně používané jméno.
Postup při vytváření vědeckých jmen přesně určují Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury, jejichž čtvrté vydání platí od 1. ledna 2000 a která je nutno respektovat i v aplikovaných oborech. Rodové a druhové vědecké názvy se píší obvykle kurzívou. Pro většinu systematických skupin živočichů (zejména obratlovců a hmyzu) jsou zpracovány
a průběžně aktualizovány přehledy druhů zjištěných na našem území.
Jako příklad uvádíme systematické zařazení myši domácí.
Regnum (říše): Animalia (živočichové)
Subregnum (podříše): Metazoa (mnohobuněční)
Divisio (oddělení): Triblastica (třílistí)
Phyllum (kmen): Chordata (strunatci)
Subphyllum (podkmen): Vertebrata (obratlovci)
Superclassis (nadtřída): Gnathostomata (čelistnatci)
Classis (třída): Mammalia (savci)
Subclassis (podtřída): Theria (živorodí)
Superordo (nadřád): Placentalia (placentálové)
Ordo (řád): Rodentia (hlodavci)
Familia (čeleď): Muridae (myšovití)
Genus (rod): Mus Linnaeus, 1758 (myš)
Species (druh): Mus musculus Linnaeus, 1758 (myš domácí)
S vědeckými názvy souvisí i česká pojmenování. Shodou okolností je i v češtině většina druhů pojmenována dvouslovnými názvy s výjimkou některých známých savců (vlk, potkan, žirafa). Česká jména jsou důležitá zvláště u druhů významných v oblasti aplikované zoologie (škůdci rostlin, parazité, užitkové a užitečné druhy), případně ve sféře populárně-vědecké a popularizační. Často tak vyvstává potřeba českého jména i u exotických druhů známých jen úzkému okruhu specialistů. Pro většinu důležitých druhů česká jména existují. Základem českého názvosloví je „Soustava a jména živočichů“ (Kratochvíl & Bartoš, 1954). Mnoho dalších jmen bylo vytvořeno později. V současné době jsou české názvy živočichů postupně zveřejňovány v sérii publikací vydávaných zoologickým oddělením Národního muzea v Praze. Pokud neexistuje české druhové jméno, používá se kombinace českého rodového jména se jménem vědeckým (např. klíněnka Phyllonorycter mespilella Hübner), pokud nebyl v češtině vytvořen ani rodový název, použije se stejný název pro všechny druhy čeledi (píďalka, lumek), podřádu (kobylka), řádu (blecha) nebo vyšší kategorie (stonožka, tasemnice).
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |