Introdukované dřeviny, jinak také cizokrajné nebo exotické dřeviny, hrají v životě dnešního člověka nezastupitelnou roli. Postupně se staly součástí české krajiny, a to jak produkčních lesních porostů, tak světově uznávaných krajinných celků jako je např. Lednicko-Valtický areál na jižní Moravě. Dnes si bez těchto dřevin nedokážeme představit žádné parkové úpravy ve městech či okrasných zahradách.
Název introdukce jako zavádění pěstování cizokrajných rostlin vznikl pravděpodobně až koncem 19. stol. - když v roce 1898 jej snad poprvé použil americký vědec Hansen. Introdukce je aktívní, záměrná činnost člověka, jejímž cílem je zavést do kultury
v podmínkách volné přírody daného státu či oblasti především nové, společnosti jistým způsobem užitečné, taxony (druhy, poddruhy, formy aj.) z oblasti jejich přirozeného areálu (rozšíření) dolibovolné oblasti mimo jeho hranice. Vzhledem k tomu, že často šlo
o přesun na velké vzdálenosti, do jiných zemí, vžil se pro takové druhy dřevin název také cizokrajné dřeviny. Samozřejmý je fakt, že nemusí být introdukované dřeviny vždy cizokrajné a je potřeba vhodně volit oba pojmy.
Úspěch introdukce je tím reálnější (větší), čím více se nové podmínky pro život druhu blíží k ekologické amplitudě daného druhu a čím menší je jeho biologicko - genetická stabilita, protože tímto je značně ovlivněna i úspěšnost vlastního aklimatizačního procesu rostliny. Významnou roli hrají také metody a způsoby agrotechniky (péče o dřeviny), které by měly v maximálně možné míře odpovídat biologickým a ekologickým zvláštnostem introdukovaného druhu.
Pozitiva introdukce:
Na základě historické analýzy introdukce a vývoje potřeb lidstva lze konstatovat, že introdukce má tyto pozitiva:
Introdukce je také jedna z metod, která má pomoci při záchraně a rozšiřování genofondu vymírajících druhů (např. Ginkgo, Metasequoia, Welwitchia se dnes rozšiřují pouze díky introdukci a tím jsou chránění před vymřením).
Negativní dopady introdukce:
Pro jednotlivé druhy dřevin (rostlin) je charakteristická různá adaptabilita. Obvykle v souvislosti s adaptabilitou používáme těchto pojmů:
Prvopočátek introdukce je velmi těžko zjistitelný, souvisí však pravděpodobně s prvními „zemědělskými“ pokusy člověka. Jendy z prvních dokladů introdukce se nacházejí v Asii
(4. tisíciletí př.n.l.), Egypt - 2. tisíciletí a také Evropa již 2. tisíciletí př. n.l. Pro Evropu měly velký význam výboje Alexandra Makedonského v letech 356 - 323 př. n. l., kdy došlo k významnému styku mezi Evropou a Asií. Dále se podílí na introdukci Řekové
a později pokračují Římané.
Introdukci na území ČR, podobně jako v celé Evropě, si můžeme dle poznatků doc. Benčatě rozdělit do 5 fází:
1. fáze zemědělsko - ovocnářské introdukce
Souvisí úzce s činností Řecké, Makedonské a Římské říše, do období pohybů různých kmenů v Evropě (Slované, Avaři aj.), souvisí s prvními objevitelskými cestami po souši
a po moři. Začínali se pěstovat ovocné dřeviny jako meruňky, broskvoně, ořešáky, jabloně, citronovníky, pomerančovníky, smokvoně, olivovníky aj., velmi ovlivněno jihoevropskými kulturami.
Tato fáze introdukce se určitým způsobem uplatňuje neustále (nové ovocné sorty), ovšem její hlavní vliv můžeme ohraničit 15. stoletím.
2. fáze všeobecné botanické introdukce
Začíná v 16. stol., kdy se zvětšováním dopravních možností se rozšiřují i poznatky společnosti o přírodě a kultuře různých kontinentů. Končí v 17. stol. Nejstarší dodnes udržovaná botanická zahrady Evropy je v Padově, v Itálii, založena v r. 1545.
(V Praze byla léčivá zahrada založena již kolem r. 1360 na pokyn Karla IV. – vedl ji florentský lékárník Angelo.)
Ve velké míře se introdukují zejména listnáče nejprve z jižní Evropy, později z Ameriky. Jedná se např. o následující druhy:
16. stol. - Thuja occidentalis (1536) – jako první z Ameriky, dále evropské Platanus orientalis (1548), Eleagnus angustifolia (1554), Syringa vulgaris (1554), Aesculus hippocastanum (1557 a 1576), Laburnum anagyroides (1560) Corylus colurna (1568), vždyzelený keř Pyracantha coccinea (1594).
V 17. stol. dominují listnáče ze Severní Ameriky: Robinia pseudoacacia (1601), Juglans nigra (1629), Padus serotina (1629), Celtis occidentalis (1656), Liriodendron tulipifera (1663), Acer negundo (1688), Gleditsia triacanthos (1700), na konci století se již začínají objevovat také východoazijské elementy - Kerria japonica (1700). Z jehličnanů např., Taxodium distichum (1640), Juniperus virginiana (1664), Abies balsamea (1698), Picea glauca (1700). Z asijských druhů pak Cedrus libani (1638), z jižní Evropy např. Juniperus sabina (1580) a Pinus pinaster (1661). Koncem 17. stol je ve Francii založeno první arboretum.
3. fáze parkovnické introdukce
Uskutečňovala se hlavně v 18. - 19. stol., u nás i počátkem 20. stol. Z dendrologického hlediska představuje největší přínos k obohacení sortimentu dřevin v Evropě, který jevyužíván zejména v parkové tvorbě. Rozvoj je přičítán zejména cestovatelským aktivitám do již rozsáhlých kolonií a uskutečňováním botanických vědeckých expedic.
V 19. stol. se prakticky završuje proces objevitelských dendrologických expedic v Severní Americe (Mayr, Sargent, Rehder, Bailey aj.), velká invaze je podnikána do Asie ( Bunge - stř. Asie, Griffith - Indie, Maximovicz - Asie, daleký východ, Siebold - Japonsko. Tato fáze přinesla pro Evropu nejbohatší sortiment - cca 80% současného stavu. V této době vznikají a prvnointrodukcí také obohacují své sbírky známé evropské objekty jako jsou Kew Gardens v VB (1730), Schönbrunn - Rak.(1759), Königliche Garten Hannover - SRN (1713-1840), u nás Univerzitní botanická zahrada v Praze - 1775. Velký význam
v 19. stol. hrály zámecké parky - Hluboš 1808, Chudenice (1842) Sychrov (1845), Hluboká n/Vltavou (1865), Lednice na Moravě (1805 - 1838) a Průhonice (1888).
Z listnatých severoamerických dřevin byly introdukovány např. Acer saccharinum (1725), Catalpa bignonioides (1726), Magnolia acuminata (1736), Gymnocladus dioicus (1748), Betula papyrifera (1750) aj. Z asijských jsou to např. Sophora japonica (1747-50), Koelreuteria paniculata (1750).
Ve druhé pol. 18. stol. z amerických druhů, které ustupují invazi asijských, to byly Tilia americana a Ulmus americana (1752), Aristolochia durior (1763), Quercus palustris (1770). Z asijských např. Ailanthus altissima (1751), Caragana arborescens (1752), pozornost se zaměřuje i na keře jako Sorbaria sorbifolia (1759), Chaenomeles speciosa (1778), Diospyros kaki (1796).
V 19. stol. americké druhy doznívají - introdukce, např. Symphoricarpos albus (1817), Maclura pomifera (1818), Populus trichocarpa (1889). Převažují druhy asijské - Magnolia obovata (1818), Zelkova serrata (1830), Forsythia viridissima (1844), Cercidiphyllum japonicum (1865) aj. Z jehličnanů např. Tsuga canadensis (1812), Pseudotsuga menziensii (1842), Thuja plicata (1844), Abies concolor (1845), Chamaecyparis lawsoniana (1859)
a např. Ginkgo biloba v ČR roku 1809.
4. fáze lesnické introdukce
Tato fáze vznikla v podstatě jako odraz nedostatku dřeva v Evropě, a proto už koncem
18. stol. a hlavně začátkem 19. stol. Ve Velké Británii a Německu, a dále v pozdějším období i jinde věnují lesníci pozornost exotickým, především rychlerostoucím dřevinám zejména ze Severní Ameriky.
5. fáze komplexní vědecky řízené introdukce - 20. - 21. stol. - dnešní doba.
Z vědeckého hlediska je introdukce dřevin všeobecně považována za složitý, multilaterální, v prvé řadě ekologický problém, patřící do experimentální oblasti botanických věd. Introdukce jako samostatný vědecko - výzkumný směr zkoumá
a rozpracovává teoretické základy a metody obohacování té které fytocenózy o nové druhy a zároveň zkoumá jejich biologicko-ekologickou prosperitu, a také jejich vzájemné vztahy s domácí florou.
Po 1. a zvláště po 2. světové válce se ve světovém měřítku začala uplatňovat další vlna tzv. lesnické introdukce dřevin. K tomu docházelo zejména v zemích, kde byly zalesňovány rozsáhlé plochy- např. Austrálie, Nový Zéland a Argentina. Také například v Jihoafrické republice, v Chile, na Tchaj-wanu aj. pochází většina porostotvorných dřevin z jiných kontinentů. Tento proces se nevyhnul ani Evropě, intenzívně se uskutečňoval a částečně ještě uskutečňuje zejména v oblastech kolem Středozemního moře. Postupně se introdukce dřevin do krajiny začíná uplatňovat i v zemích s obrovskou lesnatostí a bohatostí dřevinné skladby, jako jsou USA (zde si slibují úspěch od Picea abies, Pinus sylvestris, Quercus robur aj.) a Rusko, kde existuje velké množství experimentálních ploch. Asi nejvýraznější změny v krajině evropských zemí způsobila introdukce ve Velké Británii a Irsku. Zde exotické dřeviny zaujímají plochu více než 60% lesní půdy, jedná se zejména o Picea sitchensis a Pinus contorta. Podobné je to i v dalších zemích. V současné době probíhají rozsáhlé zalesňovací práce např. v Číně.
Pokud porovnáme situaci s jinými zeměmi Evropy, tak v současné době je na území České republiky celkem minimální zastoupení introdukovaných dřevin v lesních porostech. Uvádí se asi 1,5% lesního půdního fondu. Nejvyšší zastoupení má Robinia pseudoacaia, přibližně 0,5%, tj. cca 13 000 ha, a to především na vláhově nepříznivých stanovištích. Dále je zde vysoký podíl exotických druhů smrku (Picea pungens, glauca a omorika) vysazených zejména jako náhradní porosty v imisních oblastech. Postupně se zvyšuje
i redukovaná plocha druhu Pseudotsuga menziesii, která zabírá kolem 5 000 ha. Již v roce 1994 VÚLHM Jíloviště-Strnady navrhuje zvýšit zastoupení exotických druhů v LH ČR na 3-4%. ÚHUL Brandýs nad Labem v rámci studie Možnosti uplatnění introdukovaných dřevin v lesích ČR navrhuje až 7%. Oproti tomuto však stojí zájmy ochrany přírody (AOPK ČR) a částečně i známý Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Je s podivem, že produkce nepůvodních zemědělských plodin na 30% plochy našeho státu nechává většinu „ochránců přírody“ chladnými, ale výsadba introdukovaných dřevin se často jeví jako neřešitelný problém. V souvislosti s predikovanými změnami klimatu bychom však i nad tímto tématem měli dále diskutovat.
Souborný seznam všech skutečně introdukovaných druhů na území ČR nebyl nikdy zpracován. Jaké dřeviny v našich podmínkách přežívají či zdárně odrůstají, tedy stále ještě přesně nevíme. Údaje k jednotlivým druhům najdeme roztroušené v různé literatuře.
Předchozí |
Připraveno v rámci řešení projektu Environmentální vzdělávání pro pedagogy ZŠ číslo: CZ.1.07/1.3.10/03.0005 |
Následující |