| potřeba živin | úhrada potřeby živin | význam živin | hnojení statkovými hnojivy |
| hnojení minerálními hnojivy | legislativní rámec |

     Současný stav výživy a hnojení trvalých travních porostů (TTP) je výslednicí různých faktorů, z nichž hlavní roli sehrávají ekonomické podmínky a politicko-administrativní opatření.

     Dnešní situace je z velké části ovlivněna transformačními a restrukturalizačními procesy na počátku minulého desetiletí a zejména pak liberalizací cen vstupů. Spotřeba minerálních hnojiv v České republice značně poklesla, a to z 217,9 kg N, P₂O₅ a K₂O (čistých živin) na hektar zemědělské půdy v roce 1989 na 88,1 kg č. ž. na ha z. p. v roce 2003 (Hlušek et al., 2003, ČSÚ 2004). Podobná situace nastala v produkci statkových hnojiv, která poklesla díky dramatickému snížení stavů hospodářských zvířat. Pro srovnání - průměrná hustota dobytčích jednotek na 1 ha zemědělské půdy byla v roce 1990 0,82 a do roku 2001 poklesla v podstatě na polovinu (Hlušek et al., 2003).

     Vzhledem k těmto skutečnostem je v zemědělských podnicích obvykle upřednostňována aplikace statkových a minerálních hnojiv k tzv. tržním polním plodinám a na TTP se nedostává. Výjimku tvoří farmy hospodařící v horských a podhorských oblastech se specializací na pastevní chov dobytka, které jsou provozními, ekologickými, ekonomickými i legislativními okolnostmi nuceni udržovat uzavřený koloběh živin s minimálními vstupy zvenčí (Ryant, 2003).

     Přes popsanou situaci je třeba apelovat na snahu o vyrovnanou bilanci živin v pratoekosystému jako důležitého předpokladu trvale udržitelného hospodaření na loukách a pastvinách. Význam tohoto cíle je umocněn také předpokládaným rozšiřováním ploch TTP díky očekávanému snižování zornění v naší republice. Významnou roli bude hrát také systém dotačních titulů v této oblasti.

     Odběr živin TTP je značně závislý na stanovišti, způsobu využívání, botanickém složení porostu, množství sklizené píce a úrovně hnojení (viz tab. 1 a tab. 2 ).

     Při produkci 7 t sena z 1 hektaru odebere potom travní porost 130 – 150 kg dusíku, 25 – 30 kg fosforu a 150 – 180 kg draslíku.

     Kromě odběru se do celkové potřeby živin TTP promítá také vyplavení živin (cca 0,2 – 0,6 % z dodaného dusíku), ztráty denitrifikací, popř. imobilizace živin v organické hmotě.

     Hlavní podíl na navracení živin odebraných sklizněmi travních porostů by mělo tvořit hnojení statkovými nebo minerálními hnojivy.

     Významnou část potřebného dusíku mohou zabezpečit hlízkové bakterie při symbiotické fixaci vzdušného dusíku na kořenech vikvovitých rostlin. Obecně platí, že 1% zastoupení těchto rostlin v porostu odpovídá 3 kg N v minerálním hnojivu. Určitá část dusíku může být dodána také nesymbiotickou fixací, tj. mykorrhizou hub a trav v porostu (cca 10 kg N.ha^-1).

     Potřeby rostlin jsou saturovány také živinami uvolněnými mineralizací odumřelé fytomasy (stařina, kořeny) a rozkladem těl dekompozitorů. Přibližně 10 - 15 kg N je k dispozici ve formě mokré depozice a určitý podíl draslíku může být uvolňován zvětráváním půdního substrátu.

     Pro produkci píce a její kvality jsou nejvýznamnějšími živinami dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík, popř. síra.

     Nejvýznamnější výnosotvornou živinou je dusík. Podporuje dlouživý růst, zvyšuje počet odnoží, a tím hustotu porostu. Nepřímo pak snižuje podíl jetelovin a podporuje vzrůstné druhy trav a bylin. Ovlivnění kvality píce dusíkem spočívá v nárůstu dusíkatých látek v sušině a její stravitelnosti. Nadměrné dávky N snižují obsah sušiny píce, zvyšují obsah vlákniny, redukují obsah vodorozpustných cukrů a chutnost píce. U porostů s převahou travních druhů zvyšuje hnojení dusíkem obsah nitrátů, což způsobuje poruchy metabolismu zvířat. Koncentrace dusíku v píci travních porostů se pohybuje v rozmezí 20 – 35 g.kg^-1.

     Pravidelné dusíkaté hnojení vede k redukci počtu druhů o 50 - 60 %. Soustavné hnojení sečných porostů ročními dávkami dusíku nad 60 až 70 kg.ha^-1 prakticky eliminuje jeteloviny a dávkami nad 100 až 150 kg.ha^-1 způsobuje postupné rozšiřování výběžkatých trav. Ty jsou lépe přizpůsobeny pro využití vyšších nárazových dávek lehce přijatelného dusíku než volně trsnaté trávy, které po počátečním rozšíření pozvolna ustupují. Nejčastějšími superdominantními druhy trav jsou psárka luční, lipnice luční či pýr plazivý.

     Fosfor podporuje rozvoj vikvovité složky v travním porostu. Tím přispívá ke zvýšení kvality luční a pastevní píce. Je hodnocen jako živina kvalitativní. Koncentrace fosforu v luční píci má být 3,0 – 3,5 g.kg^-1.

     Dostatek draslíku v půdě působí příznivě na rozvoj jetelovin - mají nižší schopnost pro jeho příjem, takže trávy při nižším obsahu draslíku v půdě jetelovinám konkurují. Při přehnojení draslíkem v interakci s dusíkem (často po jednostranném a opakovaném močůvkování) dochází jednak ke hromadění draslíku v sušině trav (luxusní konzum), ústupu jetelovin a později jsou z porostu vytlačovány i trávy širokolistými rostlinami, hlavně šťovíky. Nepřímá podpora produkce píce při hnojení draslíkem spočívá ve vyšší odolnosti rostlin proti nízkým teplotám a zvýšené odolnosti proti chorobám. Koncentrace draslíku nad 25 g.kg^-1 sušiny píce může být příčinou metabolických a reprodukčních poruch zvířat a snižuje chutnost píce.

     Význam vápníku spočívá v regulaci fyzikálních a chemických vlastností půdy a v podpoře funkce půdního edafonu. Je současně důležitým prvkem pro stabilitu biologických membrán a je úzce spjat s rozvojem kořenového systému.

     Hořčík je limitujícím prvkem zejména v mladé píci. Nedostatek hořčíku a současný přebytek draslíku vyvolává tzv. pastevní tetanii (hypomagnezaemii). Hodnotí se proto tzv. tetanický poměr (Ca + Mg) : K, který by měl být 1 : 2,2 a užší.

     V poslední době se stává aktuální potřeba síry jako rostlinné živiny, a to díky rapidnímu poklesu atmosférických depozic síry v minulých 15 letech. Síra je základní stavebním prvkem dvou esenciálních aminokyselin (methionin, cystein) nezbytných pro syntézu bílkovin a významnou roli hraje také v odolnosti rostlin proti chorobám. Hnojení TTP sírou je již podrobně propracováno v západoevropských zemích (Zhao et al., 2004).

     Pro travní porosty jsou vhodná zejména tekutá statková hnojiva – tedy močůvka a kejda. Je vhodné střídat jejich použití na jednotlivé pozemky a vyvarovat se jednostranného a často opakovaného hnojení stejného pozemku jedním hnojivem.

     Pro luční porosty je nejlépe využívána močůvka, kterou je možné aplikovat prakticky během celého roku s výjimkou období, kdy je půda přesycená vodou, pokrytá vrstvou sněhu vyšší než 5 cm nebo promrzlá do hloubky více než 8 cm (zákon o hnojivech č. 156/1998 Sb.). Nejúčinnější je jarní močůvkování, při kterém jsou ztráty dusíku nejnižší. Dávky se pohybují od 20 do 70 t.ha^-1. Močůvka jako dusíkato-draselné hnojivo je schopna při vyšších dávkách uhradit veškerou potřebu dusíku a draslíku, takže v minerální formě postačuje doplňovat pouze fosfor, případně hořčík. Časté močůvkování vede k rozšiřování ruderálních plevelů (kerblík, bolševník, šťovíky) a degradaci porostu, proto se doporučuje provádět je ve 2 - 3 letých intervalech.

     Kejdu je nejvhodnější je aplikovat v jarním období, podzimní a letní aplikace jsou méně účinné. Dávkování kejdy se řídí požadovanou dávkou dusíku a draslíku. Vhodné dávky u trvalých luk se pohybují v rozmezí 20 - 60 t.ha^-1, u dočasných porostů mohou dosahovat výše až 90 t.ha^-1. Pro omezení ztrát dusíku a zabránění vytvoření souvislé vrstvy kejdy na porostu je nejvhodnější použít ke hnojení novější typy aplikátorů s diskovým rozřezávacím ústrojím, které umožňuje zapravit kejdu pod travní drn.

     U pastevních porostů je třeba počítat s tím, že část živin je navracena zpět exkrementy zvířat. Návratnost živin je rozdílná v závislosti na způsobu pasení, druhu a kategorii zvířat a při 100% pastevním využití se pohybuje od 70 do 90 %. Předpokladem vyššího využití živin z exkrementů je důsledná pratotechnika – zvláště rozhrnování výkalů.

     Hnojení statkovými hnojivy pastvin je obdobné jako u lučních porostů. Na pastvinách je vhodné močůvku a kejdu používat ředěné nebo se závlahou. První seč, která následuje po aplikaci vyšších dávek stájových hnojiv, je vhodné sklízet sečením. Počítá-li se se zahájením pastvy časně na jaře, je třeba kejdu aplikovat na podzim - porost na jaře dříve (10 - 14 dnů) obrůstá. V ostatních případech je nutné dodržovat odstup mezi hnojením a pastvou minimálně 4 - 5 týdnů. Je-li pastvina hnojena košárováním, je zapotřebí provádět dohnojování fosforem (Poulík, 1997).

     Hrabě et al. (2004) doporučují ke hnojení TTP také chlévský hnůj, resp. kompost z chlévské mrvy (mrva : zemina 8 - 10 : 1). Doporučené dávky a termíny aplikace uvádí tabulka 3 a průměrné složení chlévského hnoje skotu a ovcí tabulka 4 .

     Při aplikaci chlévského hnoje nebo kompostu na jaře je třeba zajistit rovnoměrné rozvrstvení pomocí lučního smyku. Kompostovaná chlévská mrva má výhodu, že neznečisťuje píci a může být proto používána nejen na jaře, ale také po jednotlivých sklizních.

     V pokusech Ústavu pícninářství MZLU v Brně (Hrabě et al., 2004) bylo každoročně aplikováno 15 t uleželého chlévského hnoje na hektar. Hnojený porost byl využíván jednak klasickou oplůtkovou pastvou a střídavým způsobem (po 1. sklizni na seno spásání až do pozdního podzimu). Při obou systémech využívání bylo v letech 2001-2003 zjištěno zvýšení produkce sena o 6,2 % v první seči vlivem živin uvolněným z chlévského hnoje, popř. vlivem dusíku ze symbiózy při zvýšeném zastoupení jetele plazivého u této varianty. Chlévský hnůj současně zvýšil podíl jetelovin a částečně i bylin, avšak snížil podíl trav, tj. hlavní produkční složky. Zvláště patrné bylo snížení podílu výběžkatých trav (lipnice luční), zejména při oplůtkové pastvě.

     Zajímavé jsou také výsledky dlouhodobých pokusů (31 let) Spolkového ústavu pro alpské zemědělství porovnávajících vliv statkových hnojiv na produkci a druhové změny. Při hnojení chlévským hnojem a močůvkou v dávce 100 kg N.ha^-1 dochází k vytvoření porostu s převahou vikvovitých a bylin (asi 60 %) v produkci. Podíl vikvovitých (16 % dominance) znamená přínos asi 50 kg N ze symbiózy s hlízkovými bakteriemi, což se odráží v produkci 7,8 t sušiny píce z 1 ha. Při této úrovni produkce lze uživit 1,8 DJ.ha^-1 a zajistit prostřednictvím jejich výkalů dostačující návrat fosforu a draslíku.

     Při stanovení dávky dusíku ke hnojení lučních porostů je třeba brát v úvahu, že značným zdrojem dusíku je jetelovinová složka v porostu. Při zastoupení jetelovin v porostu kolem 20 % může jimi být fixováno 30 - 40 kg N.ha^-1, při zastoupení kolem 50 % až 140 kg N.ha^-1. Stanovení dávky dusíku k travním porostům je vhodnější provádět vzhledem k možným druhovým a hmotnostním diferencím zastoupených komponentů podle produkční schopnosti příslušného porostu. Konkrétní výši uvádí tabulka 5 .

     Dávky dusíku nad 80 kg.ha^-1 je třeba aplikovat děleně k jednotlivým sečím. Vzhledem k tomu, že minerální dusík je nejvíce využíván v 1. seči, aplikuje se k ní při dvousečném využití 60 - 70 % roční dávky, při třísečném využití 50 - 60%.

     Při stanovení dávky dusíku k pastvinám je třeba brát v úvahu množství dusíku, vracejícího se na pastvinu exkrementy zvířat. Při celosezónní pastvě lze počítat s využitelným množstvím 60 - 120 kg.ha^-1 N v závislosti na druhu zvířat a způsobu ošetřování pastviny. Základní dávka dusíku pro intenzívně využívané pastviny se pohybuje od 100 do 200 kg.ha^-1 a konkrétní výši lze stanovit podle produkční schopnosti pastviny obdobně jako u lučního porostu. Pro zabezpečení vyrovnaného nárůstu píce během celého pastevního období a zamezení nadměrné kumulace nitrátů v píci je třeba dusíkem hnojit diferencovaně k jednotlivým pastevním cyklům. Průměrná dávka pro jeden pastevní cyklus se pohybuje v rozmezí 30 - 60 kg.ha^-1 N. Orientační dávky a jejich rozdělení uvádí tabulka 6 .

     Z forem dusíkatých hnojiv lze využívat hlavně ledky (LA, LAV, LV) a dále DAM-390, hnojivo zvláště vhodné pro pastviny z důvodu rovnoměrné aplikace. Méně vhodný je fyziologicky kyselý síran amonný. Účinnost močoviny je rozdílná v závislosti na vláhových podmínkách; neprobíhá-li její rozklad za dostatku vláhy v půdě (časné jaro), má zpravidla za následek vyšší ztráty dusíku a pomalejší účinnost.

     Dávky fosforu, draslíku a hořčíku se stanoví podle odebraného množství živin (tab. 2 ) pro plánovaný výnos a výsledné množství se koriguje podle použitých statkových hnojiv a zásoby živin v půdě zjištěné v rámci agrochemického zkoušení půd. Pro zjednodušení lze použít tabulku 7 , tabulku 8 a tabulku 9 .

     Fosforečná hnojiva lze aplikovat do zásoby na 2-3 roky, draselná je vhodné aplikovat každoročně, nejlépe po 1. seči, nehrozí-li nebezpečí nadměrné kumulace draslíku v píci, i na podzim nebo na jaře. Vhodným fosforečným hnojivem je superfosfát, z draselných hnojiv draselná sůl, kamex a kainit. Aplikaci draselných hnojiv na pastviny je vhodné provádět až po druhém pastevním cyklu. Hořčík lze dodávat dolomitickými vápenci, ledkem amonným s dolomitem, kainitem a kamexem, v případě akutní deficience kieseritem a hořkou solí.

     Optimální hodnota pH se pohybuje u lučních porostů v rozmezí 5,0 - 6,5. Na půdách s nevyhovující hodnotou pH je třeba vápnit v dávkách stanovených podle hodnoty pH/KCl, resp. pH/CaCl₂ a půdního druhu (tabulka 10 ). Vápnění se provádí ve 4 - 6 letých intervalech, přičemž delší interval se volí na půdách těžších a při nižší potřebě vápnění. Na lehčích půdách je vhodnějším zdrojem vápníku mletý vápenec, u kterého je třeba dbát pro dosažení vyšší účinnosti na jemné rozemletí, na těžších půdách i pálené vápno. Nejvhodnějším termínem pro aplikaci vápenatých hnojiv je podzim, v případě potřeby lze u luk vápnit i na jaře nebo po 1. seči.

     Pro používání statkových a minerálních hnojiv na trvalých travních porostech platí určitá omezení z hlediska časového rozpětí možné aplikace během roku, z pohledu maximální možné dávky, skladování statkových hnojiv apod. Právně závazné jsou požadavky uvedené v zákonu o hnojivech č. 156/1998 Sb. ve znění pozdějších novelizací a nařízení vlády č. 103/2003, kterým byla implementována do naší legislativy tzv. nitrátová směrnice Evropské unie (91/676/EHS) o ochraně vod před znečištěním způsobeném dusičnany ze zemědělských zdrojů.

     V rámci České republiky byly vymezeny tzv. zranitelné oblasti, které dohromady tvoří 42 % území. V těchto oblastech je v určitých obdobích zakázáno používání dusíkatých hnojivých látek – viz obr. 1 .

     Z hlediska dávek nesmí množství celkového dusíku aplikovaného ročně na zemědělskou půdu v organických a organominerálních hnojivech a ve statkových hnojivech v průměru zemědělského podniku překročit 170 kg.ha^-1, při započtení zemědělské půdy vhodné k aplikaci. U pastvin se do tohoto limitu započítávají i exkrementy zvířat.

     Kapacita skladovacích prostor pro statková hnojiva je stanovena vyhláškou MZe č. 274/1998 Sb. ve znění pozdějších novel. Z hlediska nitrátové směrnice musí být dostatečná pro uskladnění statkových hnojiv v období zákazu hnojení (obr. 1 ). Uložení hnoje na zemědělské půdě je přípustné pouze v případě, že nedojde ke znečištění ani ohrožení jakosti povrchových ani podzemních vod, a to nejdéle po dobu 9 měsíců. Umístění hnoje na stejném místě je možné opakovat nejdříve po čtyřech letech.

     Trvalé travní porosty se vyskytují často na svažitých pozemcích. Pro svahy se sklonitostí nad 7° je celková jednorázová dávka dusíkatých hnojivých látek omezena na 80 kg celkového dusíku na hektar. Na pastvinách nesmí současně dojít k nevratnému poškození drnu a rozbahnění povrchu, ani v případě celoročního pobytu zvířat.

Převzato a upraveno z:
RYANT, P. - SKLÁDANKA, J. (2004): Výživa a hnojení trvalých travních porostů. Sborník přednášek z mezinárodní konference a setkání chovatelů OVCE - KOZY SEČ 2004, Seč 19.-20.11.2004 s. 16-22.