1.1.1 SLUNEČNÍ ZÁŘENÍ A SVĚTLO |
Sluneční záření má charakter elektromagnetického vlnění s různými vlnovými délkami. Rozlišují se tři základní typy slunečního záření: ultrafialové, viditelné a infračervené. Ultrafialové sluneční záření má vlnovou délku menší než 390 (400) nm. Jeho značnou část absorbuje atmosférický ozón ve stratosféře. Množství UV záření stoupá s nadmořskou výškou. UV záření se dále dělí na UVA 315-400 nm, UVB 280-315 nm a UVC 100-280 nm 1). UVA a UVB záření je významné při syntéze vitamínu D v organismech živočichů včetně člověka, při nadměrné vystavení se těmto složkám může dojít k poškození zdraví 2). UVC záření je pohlceno atmosférickým ozónem, umělým zdrojem jsou germicidní lampy používané v laboratořích k likvidaci bakterií 2). Při vlnové délce do 260 nm způsobuje úhyn organismů 4). Ultrafialové záření stimuluje u rostlin větvení stonku, omezuje dlouživý růst, dochází ke zvětšování listů, při větším působení je omezena fotosyntéza, urychleno stárnutí rostlinných pletiv, zvyšuje se obsah rozpustných proteinů a fotoaktivních flavonoidů 3). Viditelné sluneční záření má vlnovou délku 390-760 nm 1), někdy jsou udávány hodnoty 380-710 nm 4). Jeho barevné spektrum je od fialové po červenou. Je zdrojem světla a tepla a tzv. fotosynteticky aktivní radiace (FAR) 4). Infračervené – tepelné sluneční záření má vlnovou délku větší 750-4000 nm, má fotoperiodické účinky 4).
Chování světla v porostu Při osvětlení porostu rostlin dochází k následujícím procesům: - odrazu světla (reflexi) – světlo dopadající kolmo na listy je jimi odráženo z 10-20 % 4). - pohlcení (absorpci) – 1 % viditelného záření rostlina absorbuje a využije pro fotosyntézu, UV složku záření absorbuje epidermis tvořící „UV filtr rostliny“ 4). - průchod listem (transmise) – podle tloušťky listu jím projde 0-40 % světla 4). Světlo dopadající do koruny stromů je postupně pohlcováno, do vnitřních částí koruny se v závislosti na hustotě olistění stromu dostane jen část světla dopadajícího na povrch koruny. Koruny stromů mají dva typy listů. Na okrajích tzv. slunné listy, které jsou silnější, mají silnější pokožku a jsou menší a tzv. stinné listy uvnitř koruny 4).
Nároky rostlin na světlo Rostliny se ve svých nárocích na světlo značně liší. Lze je dělit do tří základních skupin podle schopnosti fotosyntézy při určité hustotě světelného toku: - heliofytní (heliofilní) – sluncemilné druhy – např. druhy pouští, stepí, velehor - heliosciofytní (fotofilní) – světlomilné – snáší mírné zastínění - sciofytní (sciofilní) – stínomilné – druhy lesních podrostů, některé druhy pokojových květin, některé druhy ztratily chlorofyl a přešly k heterotrofní výživě.
Reakce rostlin na délku světla Rostliny reagují na délku světelného dne, ta ovlivňuje nástup kvetení a tvorby semen, opad listů, transport asimilátů a odolnost rostlin ke stresům. Jako receptory slouží barviva fytochromy. Rostliny z hlediska nároků na délku dne dělíme na: dlouhodenní – vykvetou při dlouhém dni – cca 18-20 hodin světla (např. salát, řepa, pšenice, ječmen, žito, ředkvička), krátkodenní – kvetou při krátkém dni (např. sója, kukuřice, konopí, Euphorbia pulcherrima, Kalanchoe blossfeldiana), neutrální – kvetou kdykoli, délka dne fázi kvetení neovlivňuje (např. některé odrůdy bramboru, hrachu, fazolu), kvetení je ovlivněno stupněm vývoje rostliny, např. počtem pravých listů, intermediární – kvetou v rozmezí určité délky dne – kvetou při délce dne 12-14 hodin, (např. cukrová třtina), dlouho-krátkodenní – nejdříve dlouhé, pak krátké dny – např. Kalanchoe laxifolia, Aloe bulbifera. krátko-dlouhodenní – krátké, pak dlouhé dny (např. jetel plazivý, lipnice luční, měsíček lékařský, Campanula sp.)
|