1.1.1    SLUNEČNÍ ZÁŘENÍ A SVĚTLO

Sluneční záření má charakter elektromagnetického vlnění s různými vlnovými délkami.

                 Rozlišují se tři základní typy slunečního záření: ultrafialové, viditelné

a infračervené.

Ultrafialové sluneční záření má vlnovou délku menší než 390 (400) nm. Jeho značnou část absorbuje atmosférický ozón ve stratosféře. Množství UV záření stoupá s nadmořskou výškou. UV záření se dále dělí na UVA 315-400 nm, UVB 280-315 nm a UVC 100-280 nm ¹⁾. UVA a UVB záření je významné při syntéze vitamínu D v organismech živočichů včetně člověka, při nadměrné vystavení se těmto složkám může dojít k poškození zdraví ²⁾. UVC záření je pohlceno atmosférickým ozónem, umělým zdrojem jsou germicidní lampy používané v laboratořích k likvidaci bakterií ²⁾. Při vlnové délce do 260 nm způsobuje úhyn organismů ⁴⁾.

Ultrafialové záření stimuluje u rostlin větvení stonku, omezuje dlouživý růst, dochází ke zvětšování listů, při větším působení je omezena fotosyntéza, urychleno stárnutí rostlinných pletiv, zvyšuje se obsah rozpustných proteinů a fotoaktivních flavonoidů ³⁾.

                 Viditelné sluneční záření má vlnovou délku 390-760 nm ¹⁾, někdy jsou udávány hodnoty 380-710 nm ⁴⁾. Jeho barevné spektrum je od fialové po červenou. Je zdrojem světla a tepla a tzv. fotosynteticky aktivní radiace (FAR) ⁴⁾.

                 Infračervené – tepelné sluneční záření má vlnovou délku větší 750-4000 nm, má fotoperiodické účinky ⁴⁾.

 

Chování světla v porostu

Při osvětlení porostu rostlin dochází k následujícím procesům:

- odrazu světla (reflexi) – světlo dopadající kolmo na listy je jimi odráženo z 10-20 % ⁴⁾.

- pohlcení (absorpci) – 1 % viditelného záření rostlina absorbuje a využije pro  fotosyntézu, UV složku záření absorbuje epidermis tvořící „UV filtr rostliny“  ⁴⁾.

- průchod listem (transmise) – podle tloušťky listu jím projde 0-40 % světla ⁴⁾.

Světlo dopadající do koruny stromů je postupně pohlcováno, do vnitřních částí koruny se v závislosti na hustotě olistění stromu dostane jen část světla dopadajícího na povrch koruny. Koruny stromů mají dva typy listů. Na okrajích tzv. slunné listy, které jsou silnější, mají silnější pokožku a jsou menší a tzv. stinné listy uvnitř koruny ⁴⁾.

 

Nároky rostlin na světlo

Rostliny se ve svých nárocích na světlo značně liší. Lze je dělit do tří základních skupin podle schopnosti fotosyntézy při určité hustotě světelného toku:

- heliofytní (heliofilní) – sluncemilné druhy – např. druhy pouští, stepí, velehor

- heliosciofytní (fotofilní) – světlomilné – snáší mírné zastínění

- sciofytní (sciofilní) – stínomilné – druhy lesních podrostů, některé druhy pokojových květin, některé druhy ztratily chlorofyl a přešly k heterotrofní výživě.

 

Reakce rostlin na délku světla

Rostliny reagují na délku světelného dne, ta ovlivňuje nástup kvetení a tvorby semen, opad listů, transport asimilátů a odolnost rostlin ke stresům. Jako receptory slouží barviva fytochromy.

Rostliny z hlediska nároků na délku dne dělíme na:

dlouhodenní – vykvetou při dlouhém dni – cca 18-20 hodin světla (např. salát, řepa, pšenice, ječmen, žito, ředkvička),

krátkodenní – kvetou při krátkém dni (např. sója, kukuřice, konopí, Euphorbia pulcherrima, Kalanchoe blossfeldiana),

neutrální – kvetou kdykoli, délka dne fázi kvetení neovlivňuje (např. některé odrůdy bramboru, hrachu, fazolu), kvetení je ovlivněno stupněm vývoje rostliny, např. počtem pravých listů,

intermediární – kvetou v rozmezí určité délky dne – kvetou při délce dne 12-14 hodin, (např. cukrová třtina),

dlouho-krátkodenní – nejdříve dlouhé, pak krátké dny – např. Kalanchoe laxifolia, Aloe bulbifera.

krátko-dlouhodenní – krátké, pak dlouhé dny (např. jetel plazivý, lipnice luční, měsíček lékařský, Campanula sp.)