Půda je jednou ze základních složek životního prostředí rostlin, jednou z nejdůležitějších charakteristik půdy je její složení, které ovlivňuje obsah živin, půdní reakci, obsah organických látek, obsah živin přístupných pro rostlinu, vodní a vzdušný režim a mikrobiální procesy v půdě.

 

Půdní reakce

Půdní reakce – pH  je dána přítomností a aktivitou iontů vodíku ¹²⁾.

Půdní reakce může být v rozmezí kyselé až zásadité. K okyselování půd dochází při intenzivní biologické činnosti v půdě, při odstranění alkalických látek z půdy, při procesech nitrifikace, při hnojení fyziologicky kyselými hnojivy a také spadem okyselujících látek ¹²⁾. Zásaditá půdní reakce je dána vysokým obsahem uhličitanu vápenatého, Na, biologickou činností půdy, přispívá k ní také hnojení fyziologicky zásaditými hnojivy a vápnění půdy ¹²⁾.

Půdní reakce má vliv na příjem živin rostlinami, kdy se některé ionty vlivem nevhodného pH srážejí a jejich příjem je tak omezen, nebo zcela znemožněn.

pH půdy je ovlivněno přirozenými faktory prostředí a antropogenně.

Přirozeným faktorem ovlivňujícím pH je přítomnost organické hmoty v půdě a její doplňování. pH půdy snižuje opad jehlic smrku, borovice, vřesu, brusinky. Z něj vznikají fulvokyseliny, které způsobují vyluhování minerálních látek. Neutrální pH půdy udržuje nebo zvyšuje alkalitu opad lípy, javoru a buku, z nichž vznikají huminové kyseliny.

                 Na antropogenním ovlivnění pH půdy mají největší podíl emise SO₂ a NO_x , které se podílejí na vzniku tzv. kyselých dešťů. Půdu okyseluje také používání fyziologicky kyselých hnojiv např. kapalného amoniaku. Také používání soli (NaCl) při zimní údržbě komunikací okyseluje půdu, dochází při něm k vytěsňování vápníku. Ke zvýšení pH přispívají spady v okolí vápenek a magnezitových dolů obsahující CaO a MgO, které při reakci s vodou tvoří hydroxidy.

 

Význam pH pro dostupnost živin

Je známo, a v části věnované jednotlivým živinám uvedeno podrobněji, že hodnota pH je významným faktorem příjmu živin, resp. dostupnosti živin pro rostlinu.

Na neutrální až alkalická půdě jsou nejdostupnějšími živinami N, P, K, S, Ca, Mg, dostupný je i Mo jako jediný mikroprvek. Na kyselých půdách je nejdostupnější Fe, Mn, B, Cu, Zn, Al. Z výše uvedeného lze usoudit, že na půdách s určitými hodnotami pH bude nutno věnovat pozornost nejen živinám, které zde mohou být v nedostatku,  nejen faktickém, ale vznikajícím na podkladě obtížného uvolňování těchto živin, ale také nadbytku až toxicitě některých prvků. Typickým příkladem může být  nutnost vápnění na vysoce kyselých půda jako prevence toxicity Al a Mn.

Udržení pH 6-7 je nutné pro vikvovité rostliny, jelikož výkyv oběma směry má za následek snížení činnosti  hlízkových bakterií.

 

Rozdělení rostlin dle nároků na pH půdy

· acidofyty (acidofilní rostliny) vyžadují kyselé půdy s pH < 6,7, do této skupiny patří vřesovištní rostliny . Velmi silně acidofilní rostliny vyžadují pH 3,5-4  (kostřava ovčí, brusnice borůvka), silně acidofilní rostliny pH 4,1-4,5 (vřesovec), acidofilní rostliny pH 4,5-5,4 (lupina) a slabě acidofilní rostliny pH 5,5-6,4 (žito, pohanka, brambor).

· neutrofyty (neutrofilní rostliny) rostou na půdách s hodnotami pH ±7. Pro většinu rostlin je optimální pH 6-7,5.

· bazifyty (alkalofyty, alkalofilní, bazofilní rostliny) vyžadují zásadité půdy s pH > 7,2 (např. ostřice nízká, třemdava bílá, ječmen, vojtěška).

 

Hodnota pH vyšší než 9 a nižší než 3 způsobuje úhyn rostlin!

 

Vliv pH na zdraví rostliny

K poškození kyselou půdou může v závislosti na druhu rostliny docházet při pH<7. Zpravidla je poškození způsobeno vyšší rozpustností solí v kyselém prostředí, dochází k blokování příjmu živin rozpuštěnými solemi a tak k projevům nedostatku živin. Do půdního roztoku se mohou uvolňovat i těžké kovy  Cd, Pb, Cu, Hg, Zn, Ni a dochází tak k jejich  toxickému působení na rostlinu.

Poškození rostlin zásaditou půdou se projevuje při pH>7, opět se zde promítají druhové nároky rostlin. Poškození způsobuje nadbytek solí Na, zejména chlorid sodný, síran sodný, uhličitan sodný. K příznakům poškození patří např. chloróza, zakrnělost, popálení listů, vadnutí až odumírání semenáčků. Okyselování půdy se provádí jen k okrasným rostlinám, kdy se přidává vrchovištní rašelina, při pěstování některých okrasných rostlin se provádí tzv. 100% výměna půdy.

 

Příjem a transport živin rostlinami

Rostliny přijímají živiny především kořeny, avšak mohou je přijímat i listy. Živiny jsou rostlinou přijímány a jejím tělem transportovány ve formě iontů. Ty se vzájemně ovlivňují, dochází k interferenci, která má formy:

· synergismus – jeden iont může zvýšit příjem a metabolické využití jiného (zpravidla anionty a kationty),

· antagonismus - jeden iont omezuje příjem a metabolické využití jiného (aniont/aniont nebo kationt/kationt),

· indukovaná deficience – projev nedostatku živin v rostlině při nevhodném pH či vlivem jiných faktorů, avšak při relativním dostatku živiny v substrátu.

 

Poruchy výživy = nutriční poruchy

Nutriční porucha je projevem disharmonie v zásobení živinami a to jak ve smyslu nedostatku, nadbytku nebo toxicity živin. Způsobená může být nevhodnou aplikací živin nebo nevhodným složením půdy či pěstebního substrátu. Příčinou poruch může být disharmonie v příjmu případně dalším metabolismu biogenních nebo abiogenních prvků.

Biogenní prvky jsou pro metabolismus rostlin nepostradatelné, a řadí se k nim  makroprvky: C, H, O, N, S, P, K, Ca, Mg a mikroprvky: Fe, Zn, Mn, Cu, B, Mo, Cl, Si, Na, Co, Va.

Abiogenní prvky nejsou pro růst rostlin nezbytné, patří k nim brom (Br) jod (I), fluor (F), stroncium (Sr), wolfram (W), nikl (Ni), rubidium (Rb). V některých případech a po určitou dobu mohou nahradit některé nezbytné prvky.

Symptomy nedostatku živin

Nedostatek živin se projevuje na úrovni buněk, ovlivňuje metabolické pochody v rostlině. Při deficienci základních prvků dochází k omezení růstu a snížení výnosu. Někdy je růst abnormální. V určitých případech jsou příznaky deficience živiny natolik specifické, že umožňují přesnou diagnózu bez použití laboratorních metod. Ty jsou poté použity k evaluaci diagnózy.

 

Obecné příznaky nedostatku živin

chloróza – (žloutenka) - porucha tvorby chlorofylu, postižená část rostliny, nejčastěji listy je žlutá, obvykle je vyvolaná nedostatkem některé živiny, její příčinou může být i nadbytek živiny. Může postihovat celý list = celková, nebo mezižilkové prostory = mezižilková chloróza. Rovněž může být následkem působení biogenního stresoru.

nekróza – odumření rostlinných pletiv, odumírají jednotlivé buňky nebo skupiny buněk uvnitř zdravého pletiva. Odumřelé části pletiv mohou vypadávat. Rovněž může být následkem působení biogenního stresoru.

růžicovitost – absence nového přírůstku osy, nebo terminálního růstu, velikost listů nebývá ovlivněna.

antokyanové zabarvení – načervenalé až nafialovělé zabarvení rostlin, nebo jejich částí, zejména listů v důsledku primárního nedostatku určité živiny, nebo blokování jejího příjmu některým z abiotických faktorů, např. chladem. Může k němu docházet i při působení biotických stresorů, např. napadení patogeny či škůdci.

krnění – nanismus je redukce růstu rostliny nebo její části bez změny zbarvení, popř. s tmavě zeleným zbarvením či žloutnutím nadzemní části, může k ní docházet při nedostatku i při nadbytku určité živiny. Terminální růst je zastaven, nebo silně omezen, listy jsou menší velikostí listů a internodia zkrácená. Rovněž krnění může být následkem působení jiného abiogenního nebo biogenního stresoru, např. nedostatek kyslíku v půdě, napadení patogeny a škůdci.

                 Význam prvků lze posuzovat z hlediska pěstitele a z hlediska rostliny. Pro rostlinu je důležitá přítomnost prvku v substrátu (půdě) a jeho dostupnost pro příjem. Z hlediska pěstitele se uplatňuje ještě význam pro zvýšení nebo snížení výnosu a v případě víceletých plodin, případně trvalých kultur také ovlivnění jejich životnosti.

 

 

 

1.1.4 PŮDA A VÝŽIVA ROSTLIN