Metamorfózy kořene

Kořeny mohou v průběhu fylogenetického vývoje měnit svou funkci, čemuž pak odpovídá i jejich změněný tvar a vnitřní stavba.

Kořenové hlízy

jsou nejvýznamnějšími metamorfózami kořene. Převzaly funkci zásobní (např. batáty - Ipomoea batatas, orsej - Ficaria bulbifera apod.). Účastní-li se na tvorbě hlízy i část stonku (hypokotyl), vzniká zásobní orgán typický pro řepu (bulva), mrkev apod.

Asimilační kořeny

přejímají funkci listů, např. u některých epifytických orchidejí. U haluchy vodní a kotvice plovoucí zezelenávají kořeny plovoucí na hladině.

Vzdušné kořeny epifytů

slouží především k sání vodních par, někdy mají i asimilační funkci. Známe je u některých pokojových rostlin, pocházejících z tropů (např. Monstera, Philodendron, vanilka - Vanilla apod.).

Chůdovité kořeny

slouží k podpoře rostlin na zbahněných nebo sypkých půdách. Časté jsou u rostlin v bahenních pralesích.

Tzv. dýchací kořeny (pneumatofory)

můžeme pozorovat v bažinatých půdách. Tyto kořeny které ční kolmo z půdy nebo bahna a čerpají kyslík (např. tisovec dvouřadý - Taxodium distichum).

Příčepivé kořeny

slouží některým rostlinám k přichycování k podkladu (např. břečťan popínavý - Hedera helix).

Kontraktilní (stahovací) kořeny

jsou časté u dvouděložných i jednoděložných rostlin. Báze prýtu je kontrakcí kořene stažena k povrchu nebo pod povrch půdy a tak vzniknou optimální podmínky pro vznik adventivních kořenů (např. cibule jednoděložných rostlin, vojtěška, řepa apod.)

U parazitů se vyskytují tzv. haustoria, která z těla hostitele čerpají vodu s minerálními látkami i asimiláty vedené lýkem (např. kokotice). Naproti tomu poloparazité vytvářejí tzv. pohružovací kořeny, které jsou přiloženy ve stonku hostitele k elementům dřeva, z nichž čerpají pouze vodu s minerálními látkami (např. jmelí a ochmet).