Intenzívně obhospodařované luční porosty jsou velmi náročné na živiny. Jejich odběr nadzemní biomasou kolísá v závislosti na půdně klimatických podmínkách stanoviště, botanickém složení porostu, intenzitě hnojení, frekvenci využívání, termínu sklizně a dalších faktorech. Výnosem 1 t sena čerpá luční porost 16-22 kg N, 2,5-3 kg P, 18-25 kg K, 5-8 kg Ca a 1,5-3 kg Mg.

     Z organických hnojiv lze k lučním porostům použít hlavně močůvku a kejdu. Nejlépe je využívána močůvka, kterou je možné aplikovat prakticky během celého roku s výjimkou období, kdy je půda promrzlá a zabraňuje vsakování. Nejúčinnější je jarní močůvkování, při kterém jsou ztráty dusíku nejnižší. Dávky se pohybují od 20 do 70 t.ha^-1. Močůvka jako dusíkato-draselné hnojivo je schopna při vyšších dávkách uhradit veškerou potřebu dusíku a draslíku, takže v minerální formě postačuje doplňovat pouze fosfor, případně hořčík. Časté močůvkování vede k rozšiřování ruderálních plevelů a degradaci porostu, proto se doporučuje provádět je ve 2-3 letých intervalech.

     Kejdu je nejvhodnější aplikovat v jarním období, podzimní a letní aplikace jsou méně účinné. V našich experimentech jsme zjistili, že při jarním hnojení kejdou (před obrůstáním porostu) se zvyšuje využití dusíku oproti podzimnímu hnojení o 16,7 %, což má za následek i vyšší produkci sušiny. Dávkování kejdy se řídí požadovanou dávkou dusíku a draslíku. Vhodné dávky u trvalých luk se pohybují v rozmezí 20-60 t.ha^-1, u dočasných porostů mohou dosahovat výše až 90 t.ha^-1. Pro omezení ztrát dusíku a zabránění vytvoření souvislé vrstvy kejdy na porostu je nejvhodnější použít ke hnojení novější typy aplikátorů s diskovým rozřezávacím ústrojím, které umožňuje zapravit kejdu pod travní drn.

     Optimální hodnota pH se pohybuje u lučních porostů v rozmezí 5,0-6,5. Na půdách s nevyhovující hodnotou pH je třeba vápnit v dávkách stanovených podle hodnoty pH/KCl a půdního druhu (tabulka 1 ). Vápnění se provádí ve 4-6 letých intervalech, přičemž delší interval se volí na půdách těžších a při nižší potřebě vápnění. Na lehčích půdách je vhodnějším zdrojem vápníku mletý vápenec, u kterého je třeba dbát pro dosažení vyšší účinnosti na jemné rozemletí, na těžších půdách i pálené vápno. Nejvhodnějším termínem pro aplikaci vápenatých hnojiv je podzim, v případě potřeby lze vápnit i na jaře nebo po 1. seči.

     Nejvýznamnější živinou je pro travní porosty dusík, který výrazně ovlivňuje výnosovou úroveň, zvyšuje zastoupení vzrůstných trav, snižuje podíl jetelovin a dvouděložných bylin, zvyšuje obsah dusíkatých látek a nitrátů v píci a snižuje obsah rozpustných sacharidů. Výše těchto kvantitativních a kvalitativních změn závisí na použité dávce dusíku.

     Při stanovení dávky dusíku ke hnojení lučních porostů je třeba brát v úvahu, že značným zdrojem dusíku je jetelovinová složka v porostu. Při zastoupení jetelovin v porostu kolem 20 % jimi může být fixováno 30-40 kg.ha^-1 N, při zastoupení kolem 50 % až 140 kg.ha^-1 N. Stanovení dávky dusíku k travním porostům je vhodnější provádět vzhledem k možným druhovým a hmotnostním diferencím zastoupených komponentů podle produkční schopnosti příslušného porostu. Konkrétní výši uvádí tabulka 2 .

     Dávky dusíku nad 80-100 kg.ha^-1 je třeba aplikovat děleně k jednotlivým sečím. Vzhledem k tomu, že minerální dusík je nejvíce využíván v 1. seči, aplikuje se k ní při dvousečném využití 60-70 % roční dávky, při třísečném využití 50-60 %.

     Z forem dusíkatých hnojiv lze využívat hlavně ledky (LA, LAV, LV) a dále DAM-390. Méně vhodný je fyziologicky kyselý síran amonný. Účinnost močoviny je rozdílná v závislosti na vláhových podmínkách; neprobíhá-li její rozklad za dostatku vláhy v půdě (časné jaro), má zpravidla za následek vyšší ztráty dusíku a pomalejší účinnost.

     Fosfor zvyšuje využití ostatních živin travním porostem, podporuje zastoupení jetelovin v porostu a zlepšuje kvalitu píce. Na silně kyselých půdách je často vázán chemickou sorpcí v půdě, proto je třeba v těchto případech zvyšovat jeho přístupnost vápněním. Jeteloviny a byliny mají vyšší obsah fosforu než trávy, proto zásahy, které zvyšují podíl těchto komponentů v porostu, nepřímo zvyšují obsah fosforu v píci. Přestože jsou travní porosty náročné na draslík, jeho nedostatkem zpravidla netrpí, neboť tuto živinu je schopen si snadno opatřovat především travní komponent z půdní zásoby. Výrazný vliv má draslík na kvalitu píce, v níž se mnohdy hromadí v množství, značně převyšujícím potřeby hospodářských zvířat (0,6-1,2 %). Při současném poklesu příjmu antagonistických dvojmocných kationtů (Ca, Mg) tak může docházet k nežádoucímu nárůstu hodnot tetanického poměru K:(Ca+Mg), který se projevuje metabolickými a reprodukčními chorobami u skotu.

     Dávky fosforu, draslíku a hořčíku se stanoví podle odebraného množství živin (tab. 3 ) plánovaným výnosem, korigovaného na použitá organická hnojiva a zásobu v půdě (viz Richter a kol. (1999): Výživa a hnojení rostlin – praktická cvičení) obdobně jako u pícnin na orné půdě. Při střední zásobenosti půdy dosahují dávky P₂O₅ průměrné výše 30-60 kg.ha^-1 a dávky K₂O výše 50-100 kg.ha^-1. Hořčíkem je třeba hnojit hlavně při jeho nízké zásobě v půdě v dávce 30-50 kg.ha^-1 MgO.

     Fosforečná hnojiva lze aplikovat do zásoby na 2-3 roky, draselná je vhodné aplikovat každoročně, nejlépe po 1. seči, nehrozí-li nebezpečí nadměrné kumulace draslíku v píci, i na na podzim nebo na jaře. Vhodným P hnojivem je superfosfát, z K hnojiv draselná sůl, kamex a kainit. Hořčík lze dodávat dolomitickými vápenci, ledkem amonným s dolomitem, kainitem a kamexem, v případě akutní deficience kieseritem a hořkou solí.

nahoru