Jeteloviny patří k nejproduktivnějším a nejkvalitnějším pícninám, poskytujícím krmivo s vysokým obsahem stravitelných bílkovin, minerálních látek a vitamínů. Vzhledem k vysoké produktivnosti jsou značně náročné na živiny. Výnosem 1 t sušiny odčerpají v průměru 25-30 kg N, 2,5-3,5 kg P, 15-23 kg K, 15-20 kg Ca a 2,5-4 kg Mg. Díky mohutnému kořenovému systému jsou schopny čerpat živiny i z hlubších vrstev půdy.

     Jeteloviny se nehnojí organickými hnojivy, neboť jejich použití vede k poléhání, podehnívání a zaplevelení porostu. Aplikaci tekutých stájových hnojiv (kejdy s nízkým obsahem sušiny, močůvky) po sečích je nutno považovat za nouzové opatření, řešící nedostatek jiných aplikačních možností.

     Vápník je pro jeteloviny důležitý jednak jako živina, jednak pro úpravu půdní reakce. Na půdní reakci je citlivá zvláště vojtěška, která vyžaduje neutrální pH (6,6-7,2) a na nevyvápněné půdy s pH pod 5,5 může reagovat značným poklesem výnosu. Jetel naopak snáší i slabě kyselou půdní reakci (pH 6,0-6,5) a nevyhovují mu půdy alkalické, silně provápněné. Zatímco vojtěšku lze vápnit přímo, v případě jetele je vhodné dát přednost jiným plodinám osevního postupu. Dávky CaO se stanovují podle hodnoty výměnné půdní reakce a půdního druhu ve výši, kterou uvádí tabulka 1 . Na středních a těžších půdách lze použít hnojiva s uhličitanovou (mletý vápenec) i oxidovou (pálené vápno) formou vápníku, na lehčích půdách je vhodnější dávat přednost uhličitanové formě.

    Přestože spotřeba dusíku jetelovinami je poměrně vysoká, není třeba touto živinou až na výjimky hnojit, neboť jeteloviny jsou si schopny opatřit převážnou část dusíku (75-90 %) ze vzduchu prostřednictvím symbiózy s hlízkovými bakteriemi na kořenech rostlin, schopnými poutat molekulární dusík. Zbývající množství dusíku odčerpávají z půdní zásoby. Hnojení dusíkem v nižších dávkách (30-50 kg.ha^-1) připadá v úvahu pouze ve výjimečných případech, např. je-li porost jetelovin zeslaben po sklizni krycí plodiny nebo po přezimování a dále tehdy, je-li jetelovina vysévána bez krycí plodiny (pro podporu počátečních růstových fází, než dojde k nodulaci a intenzívní činnosti rhizobií). U porostů vysévaných do krycí plodiny je potřeba dusíku v počátečních růstových fázích kryta dávkou pro krycí plodinu. Hnojení zapojených a výkonných porostů jetelovin dusíkem je nejen neekonomické, ale nepříznivě ovlivňuje i aktivitu a fixační schopnost hlízkových bakterií.

     Fosfor, draslík a hořčík jsou pro jeteloviny nejen důležitými živinami k zabezpečení tvorby výnosu, ale současně důležitými mineráliemi, zvyšujícími nutriční hodnotu píce. Dávky fosforu, draslíku a hořčíku ke hnojení se stanoví obdobným metodickým postupem jako u jednoletých pícnin. Odebírané množství živin uvádí tabulka 2 .

     Aplikaci P, K a Mg hnojiv je vhodné provést společně před orbou ke krycí plodině nebo při přípravě půdy k setí. Aplikaci P-hnojiv lze provést do zásoby na příslušný počet užitkových let, aplikaci K-hnojiv do zásoby je vhodné provádět pouze na středních a těžších půdách s dobrou fixační schopností pro draslík. Na lehčích půdách je třeba dávat přednost každoročnímu hnojení. V užitkových letech se aplikace hnojiv provádí buď na podzim nebo časně zjara, v případě K hnojiv i po 1.seči, přitom využití živin z povrchově aplikovaných hnojiv je limitováno vláhovými podmínkami. Volba fosforečných hnojiv bude záviset na termínu jejich aplikace. Pro předseťové hnojení a aplikaci v užitkových letech je třeba dát přednost vodorozpustným formám fosforu (superfosfát), pro zásobní hnojení lze využít i hnojiva s pozvolna uvolnitelným fosforem (hyperfosfát, hyperkorn). Z draselných hnojiv se nejvíce uplatňuje draselná sůl. Obě dvě živiny lze společně dodat také vícesložkovými hnojivy, přičemž dusík v nich obsažený bude k dispozici krycí plodině. Hořčík je nejvhodnější dodávat při vápnění použitím dolomitických vápenců, případně samostatně ve formě kieseritu nebo hořké soli.