Ve vyspělých Evropských zemích i v ČR dochází v současné době k nadvýrobě obilnin a dalších tradičních plodin. Řešení spočívá buď v regulovaném útlumu produkce nebo ve výrazné restrukturalizaci zemědělství s rozvojem nepotravinářské produkce, tzn. v produkci surovin pro průmyslové a energetické zpracování. Jednou z možností je využití rostlinných olejů, protože dlouhé nepřerušované řetězce molekul mastných kyselin nabízejí svou rozdílnou délkou a rovněž svými substituenty velký počet možností chemických přeměn. Průmyslové využití rostlinných olejů dává široký prostor pro výrobu celé řady produktů (glycerolu, vyšších MK, jejich solí a esterů apod.), které se používají k výrobě plastických hmot, pryskyřic, laků, detergentů, umělých vláken, mazacích prostředků, aditiv aj.

     K produkci rostlinných olejů pro chemický průmysl v podmínkách střední Evropy je vhodná řepka, slunečnice, len olejný, hořčice, popř. sója, z netradičních pak saflor, krambe, roketa setá, lnička setá, ostropestřec mariánský aj. (Šimon, Strašil, 1999; Moudrý, Strašil, 1999).

     Pro dosažení dostatečných výnosů semen, výnosu oleje, popř. optimální skladby mastných kyselin je důležitá mj. harmonická výživa rostlin. V příspěvku je pozornost zaměřena na čtyři z nich: světlici barvířskou, len olejný, ostropestřec mariánský a lničku setou.

Světlice barvířská (Carthamus tinctorius)

     Světlice barvířská neboli saflor je prastará kulturní rostlina pocházející z východní Indie. Znali ji už staří Egypťané, Řekové a Římané. V současnosti je nejvíce rozšířena ve střední Asii, Indii a Středomoří a je typickou plodinou stepních a polostepních oblastí. U nás je rozšířena převážně v suchých podmínkách jižní Moravy (Pelikán, Hofbauer, 1999).

     Nažky safloru dosahují olejnatosti 17 až 50 % (odslupkované semeno 45 až 50 %). Poněkud problematické je zatím odslupkování nažek V polovysychavém oleji dominuje kyselina linolová - vitamín F (63 – 80 %) a olej je tedy velmi vhodný pro lidskou výživu. Vedle toho má i využití technické (výroba mýdel, fermeže, tiskařské černě, laků, kosmetických přípravků), popř. v lidovém léčitelství (Zelený Baranyk, 1992; Šimon, Strašil, 1999).

     Nejrozšířenější je pěstování světlice v oblasti jejího původu, tzn. v Indii. V tomto regionu je také nejpropracovanější technologie jejího pěstování včetně systému výživy a hnojení. V pokusech se stupňovanými dávkami hlavních živin (N, P, K) zjistil Zaman (1988a,b), že výnos nažek roste s rostoucí dávkou dusíku (0, 60, 120 kg.ha^-1), avšak při stupňovaných dávkách P, resp. K dosahuje maxima již při 17,5 kg P, resp. 33,2 kg K na ha. Obsah oleje v nažkách je potom nejvyšší při dávce 60 kg N na ha, roste s dávkou fosforu a není ovlivněn dávkou draslíku.

     V Indii byla sledována také možnost listové výživy dusíkem ve formě 2% roztoku močoviny, ovšem bez vlivu na výnos nažek (Hiremath et al., 1993). Oproti tomu problematické zásobení rostlin fosforem na vápenitých půdách Egypta lze podle Negma et al. (1992) řešit opakovanou (4x) aplikací roztoku fosforu (1000 ppm).

     Pro podmínky naší republiky je možné konstatovat, že safloru se daří především v suchých a teplých oblastech. Na půdu nemá specifické požadavky, vyhovuje mu půda s vyšším obsahem vápníku. Překážkou nejsou ani půdy zasolené, naopak na nich dosahuje vyšší olejnatosti. Neměl by se však pěstovat na půdách zamokřených a kyselých, nesnáší také čerstvý chlévský hnůj. Za svoji odolnost vůči suchu vděčí mj. kořenům dorůstajícím do hloubky až 2,5 m, jimiž kromě vody získává také živiny splavené do hlubších vrstev (Pelikán, Hofbauer, 1999; Zelený, Baranyk, 1992; Moudrý, Strašil, 1999).

     Průměrné dávky minerálních hnojiv se v našich podmínkách při výnosové hladině 2,0-2,5 t.ha^-1 pohybují v závislosti na úrodnosti půdy a předplodině v rozmezí 40-60 kg N, 13-18 kg P a 50-66 kg K na 1 hektar (Zelený, Baranyk, 1992).

      Výsev této tradiční olejniny s původem v Přední Asii, vzniklé z Linum angustifolium, se v bývalém Československu od konce 50. let postupně snižoval. Teprve obnovený zájem oleochemického průmyslu o vysychavý olej (k výrobě tiskařských a jiných barev, laků, fermeží a linolea, stabilizátorů PVC a jiných materiálů) a také zařazení lnu olejného mezi plodiny pěstované na půdě uváděné do klidu (tj. bez produkce potravin a krmiv), tzn. dotované (nařízení vlády č. 86/2001 Sb.), vedlo k rozšíření osevních ploch až na 2548 ha v roce 2002 (Len a konopí, 2003, Baranyk et al., 1995).

     Semena olejného lnu obsahují 30 – 48 % oleje bohatého na nenasycené mastné kyseliny, zvláště kyselinu a -linolenovou (40 – 68 %), kterou lze získat s technickou čistotou až 95 %.

     Olejný len je možné pěstovat od kukuřičné po bramborářskou výrobní oblast na lehkých písčito-hlinitých půdách do nadmořské výšky 450 m n. m. (Štaud, 1999). Rostliny lnu vytvářejí silný hlavní kořen pronikající hluboko do půdy, což umožňuje pěstování olejného lnu v suších oblastech (Baranyk et al., 1995). Vyššího výkonu však dosahuje na hlubokých půdách s neutrální půdní reakcí (Honermeier, 1991). V osevním postupu je obvykle zařazován na konec tratě po hnojení organickými hnojivy. Vhodnou předplodinou je jetelotráva, ozimé obilniny a brambory. Méně vhodné až nevhodné předplodiny jsou jarní obilniny, rozorané louky, ozimá řepka, žito a kukuřice. Po sobě můžeme len pěstovat po šesti až sedmi letech (Štaud, 1999; Moudrý, Strašil, 1999).

     Olejný len je plodina s nižšími nároky na přímé hnojení minerálními hnojivy. Sklizní 1,8 – 2,0 t semen a 2,0 – 4,5 t stonku z jednoho hektaru len odebere do konce fáze zelené zralosti 80 – 105 kg N, 43 – 50 kg P₂O₅, 90 – 110 kg K₂O, 50 – 63 kg CaO, 15 – 20 kg MgO. Detailnější rozdělení odběru semeny a stonky uvádí tab. 1 .

     Aplikaci minerálních hnojiv provádíme pouze při předseťové přípravě půdy. V některých provinciích Kanady (Growing Flax, 2003), největšího světového producenta olejného lnu, je doporučována aplikace malé dávky fosforu (20 kg P₂O₅) formou hnojení pod patu. Semeno lnu je ovšem velmi citlivé a hnojivo může způsobit poruchy klíčení a vzcházení. Hnojení po zasetí nebo během vegetace lnu je zcela nevhodné, snižuje výnos semene, prodlužuje vegetační dobu a způsobuje větší pravděpodobnost polehnutí.

     Metodika ZVÚ Kroměříž (Rámcová metodika 1, 2003) doporučuje aplikovat ke lnu cca 10 – 25 kg N, 40 – 60 kg P₂O₅, 60 – 80 K₂O na ha. To odpovídá výsledku pokusů Zubala (2001) na Slovensku, kde bylo nejlepšího výnosu dosaženo při dávkách 30 kg N, 25 kg P a 60 kg K na ha.

     Na základě víceletých pokusů Štauda et al. (1996) jsou pro podmínky ČR doporučovány poměrně nízké dávky dusíku (max. 20 – 30 kg na ha). Hlavní zásadou je vypěstovat nepolehlý porost. Dávka dusíku se určí podle obsahu minerálního dusíku v půdě tab. 2 . Při jeho střední zásobě v půdě by dávka neměla přesáhnout 20 kg N na ha. Využití dusíku z hnojiva je 15 – 70 % (Lahola, Králová, 1994). Vzhledem k nízkým dávkám je nutná přesná plošná aplikace. Nejvhodnější hnojiva jsou kapalný DAM 390, NP sol nebo ledek amonný s vápencem aplikovaný pneumatickým rozmetadlem.

     Z pokusů Štauda (2000) v podmínkách ČR vyplývá, že výnos semene olejného lnu roste do 20 – 30 kg dusíku na hektar a při vyšších dávkách již klesá. Při použití močoviny ve dvou dávkách se v pokusech Shahidullaha et al. (1994) v Bangladéši výnos semen a obsah oleje zvyšoval až do dávky 75 kg dusíku na hektar a teprve pak klesal. Výsledky experimentů v Egyptě Kholosy et al. (1996) ukazují zvyšování výnosů semen s rostoucí dávkou dusíku (72 – 143 kg N) a redukci olejnatosti při dávkách dusíku nad 72 kg na ha. Také Froment et al. (2000) při výzkumech ve Spojeném Království popisují snížení olejnatosti při vyšších dávkách N, pokles obsahu kyseliny linolové a naopak nárůst kyseliny olejové. Z hlediska distribuce dusíku popisuje Hooking (1995) akumulaci 57 – 76 % konečného obsahu dusíku v rostlině až po odkvětu. Remobilizace dusíku ze starých listů dosahuje 70 – 87 % a je vyšší u dusíkem deficitních rostlin. Dusík uvolněný z listů představuje asi 10 % dusíku akumulovaného v semenech.

     Také jarní aplikace fosforu je nutná, i když jeho využití z hnojiva za vegetaci se pohybuje kolem 9 – 16 %. Nejvíce fosforu z hnojiva len přijímá do fáze stromečku (až 70 %). V dalších fázích převládá příjem fosforu z půdní zásoby, tzn. že využívá fosfor aplikovaný k předchozím plodinám (Growing Flax, 2003). Podle Štauda et al. (1996) nemá přímé hnojení fosforem vliv na výnos semene a HTS, avšak v pokusech Asghara et al. (2002) v Pákistánu stupňované dávky fosforu významně ovlivnily počet tobolek na rostlinu, počet semen na rostlinu, HTS, výnos semen a obsah oleje.

     Rozhodující pro určení dávky fosforu je jeho zásoba v půdě. Pro jarní hnojení doporučují Štaud et al. (1996) při vyhovující a dobré zásobě 35 – 40 kg P₂O₅ a při nízké zásobě 45 – 60 kg P₂O₅ na ha. K hnojení doporučujeme Superfosfát, z kapalných hnojiv Fostim.

     Spotřeba draslíku lnem je na druhém místě za dusíkem. Draslík má význam pro odolnost proti poléhání stonku a ovlivňuje vodní režim rostlin olejného lnu. Podle Fromenta et al. (2000) zvyšuje aplikace draslíku, popř. draslíku a síry, obsah kyseliny linolové v semeni a hodnotu jódového čísla indikujícího množství nenasycených mastných kyselin.

     Většina půd, na kterých se olejný len pěstuje, má dobrou zásobu draslíku. Přesto je střední dávkou draslíku udržována jeho dostatečná zásoba v půdě pro následující plodiny. Využití draslíku lnem z hnojiva je kolem 40 – 50 %. Potřeba hnojení draslíkem vychází z jeho zásoby v půdě. Při vyhovující a dobré zásobě doporučují Štaud et al. (1996) aplikovat 60 – 70 kg K₂O a při nízké zásobě 90 – 120 kg K₂O na ha.

     Vápníkem se k olejnému lnu nehnojí, i když jeho potřeba je třetí nejvyšší. Dostačuje dodržení pravidelného vápnění mletým vápencem v osevním sledu. Případný nedostatek vápníku se projevuje až ve fázi rychlého růstu prohýbáním stonku pod vrcholem, později může vrchol i odumřít.

     Len je považován za sorbenta těžkých kovů, zvláště Cd, Cu, Zn, Pb (tab. 3 ). Výsledky s ¹⁰⁹Cd prokázaly, že nejvíce kadmia je ukládáno v semeni a ve stonku, méně v listech a nejméně v kořeni. Příjem kadmia se zvyšuje zejména na kyselých půdách s pH pod 5 (Štaud, 1997).

Ostropestřec mariánský (Silybum marianum)

     Ostropestřec mariánský vytváří velké množství biomasy a pro její tvorbu odebírá z půdy poměrně velké množství živin. Problematikou optimální výživy této plodiny se detailně věnují především v oblasti severního Egypta. Na písčitých půdách této oblasti je popisováno pozitivní působení dávek dusíku (120 až 240 kg.ha^-1), resp. fosforu (62 kg.ha^-1) na výnos nažek, výnos oleje a silymarinu (Omer et al., 1998). Při srovnání různých druhů dusíkatých hnojiv (močovina, síran amonný a dusičnan amonný, všechny v dávce 143 kg N na ha) poskytuje nejvyšší výnos nažek síran amonný a jeho dělená aplikace ve dvou termínech poskytuje také vyšší výnos oleje a všech složek silymarinového komplexu (Omer, 1996). Také při sledování vlivu dvou dávek dusíku (70 a 140 kg.ha^-1) a tří dávek draslíku (46, 71 a 95 kg K na ha) působí nejvyšší dávky nárůst výnosu nažek, výnosu oleje a obsahu oleje v nažkách ve srovnání s nižší hladinou hnojení, avšak nemají významný vliv na obsah flavonolignanů (Omer et al., 1993). Ostropestřec je zde pěstován také pod závlahami, kde při vysokých dávkách dusíkatých a draselných hnojiv (476 kg N na ha v dusičnanu amonném a 99 kg K na ha v síranu draselném) dosahuje vyššího výnosu nažek, výnosu oleje a silymarinu ve srovnání s nižší úrovní hnojení dusíkem a draslíkem (238 kg N na ha a 99 kg K na ha) (Omer et al., 1995). Procentický obsah oleje v nažkách a také obsah silymarinu však vysokými dávkami dusíku již není ovlivněn (Omer et al., 1995, 1998). Efekt dusíkatého hnojení ostropestřce mariánského byl zkoumán také v Německu, avšak výnos nažek byl ovlivněn negativně a obsah silymarinu se lišil od dusíkem nehnojených rostlin pouze o 0,03 % (Schunke, 1992).

     Pro podmínky střední Evropy je doporučováno vysévat ostropestřec na půdu ve staré půdní síle. Dávky dusíku by měly být v rozmezí 60 - 90 kg, ve srážkově bohatších regionech je výhodné dávku dusíku dělit. Jednu až dvě třetiny aplikovat při předseťové přípravě a zbytek ve fázi 6-8 pravých listů. Paušálně je možné aplikovat cca 300 - 400 kg NPK předseťově.

     Jedna z nejstarších kulturních rostlin původem pravděpodobně z Přední Asie a jihovýchodní Evropy. Ačkoliv byla lnička v Evropě pěstována již v době bronzové (Schutze-Motel, 1979), je její využití v současnosti nedostatečné. Zkoumání agronomického využití tohoto druhu probíhá současně v Evropě (Zimmermann, Kuechler, 1961; Marquard, Kuhlmann, 1986) a v severní Americe (Plessers et al., 1962; Robinson, 1987). Podle Putnama et al. (1993) je lnička vhodnou plodinou pro trvale udržitelné zemědělství vzhledem k minimálním požadavkům na zpracováním půdy, vysoké konkurenceschopností s plevely a díky vegetačnímu pokryvu půdy přes zimní období.

     Pokusy Baranyka et al. (1995) prokázaly průměrnou olejnatost semen lničky přes 30 %, ačkoli se v literatuře uvádí až 42 %. Olej je charakterizován vysokým podílem kyseliny linolenové (35 až 40 %) a eikosenové (15-20 %) s méně než 4 % kyseliny erukové, což předurčuje jeho využití hlavně k technickým účelům (vysychavý olej pro výrobu barev, laků, fermeží, mýdel, maziv) (Seehuber, 1984; Luehs, Friedt, 1993; Budin et al., 1995).

     Z agrotechnických opatření předurčuje kvalitu semen, výnos oleje a složení mastných kyselin zejména vyrovnaná výživa a hnojení lničky seté (Zdernowski et al., 1999; Honermeier, Agegnehu, 1996). V literatuře je popisován pozitivní účinek dusíkatého hnojení na výnos semen lničky. Szczebiot (2002) uvádí nejvyšší výnos semen při dělené aplikaci dusíku v celkové dávce 80 kg.ha^-1, přičemž skupenství aplikované močoviny výnos neovlivnilo. Na základě výzkumů prováděných ve Spojeném království a také ve Francii je pro lničku doporučována dávka dusíku ve výši 100 kg.ha^-1 při setí na konci března a výsevku kolem 350 semen na m² (Pearson et al., 1999; Merrien, Chatenet, 1996). Podobně také Agegnehu a Honermeier (1997) popisují nárůst výnosotvorných prvků a výnosu semen se vzůstající dávkou aplikovaného dusíku, přičemž nejvyššího výnosu dosáhli při 120 kg dusíku na ha a výsevku 400 semen na m². Výsledky vlivu hnojení sírou (Pearson et al., 1999), resp. sírou a hořčíkem (Szczebiot, 2002) na výnos semene lničky seté nejsou přesvědčivé.

     Obsah oleje a složení mastných kyselin zkoumal v podmínkách ČR Strašil (1997) a z jeho výsledků vyplývá, že hnojení dusíkem nemělo významný vliv na tyto parametry. Také pokles výnosu semen při redukci dávky dusíku v pokusech v Německu snižovalo výnos méně než se očekávalo (Muller et al., 1999).

     Obecně lze konstatovat, že lnička není náročná na výživu a lze ji zařadit mezi tzv. low-input plodiny. Lze ji pěstovat na téměř všech stanovištích s výjimkou těžkých, zamokřených, kyselých půd a zaplevelených pozemků. Na živinami dobře zásobených půdách se obejde bez hnojení, její nároky jsou podobné jako u ostatních křížatých rostlin se stejným výnosovým potenciálem. Odběr živin semeny a slámou uvádí tabulka 4 . Na hnojení dusíkem reaguje lnička obdobně jako hořčice nebo len (Robinson, 1987), při vyšších dávkách hrozí nebezpečí polehnutí porostu. Jako předplodina je nejlepší luskovina nebo organicky hnojená okopanina. Bramm et al. (1990) zjistili, že lnička je schopna kompenzovat počáteční vláhový deficit lépe než len nebo mák. Kromě vysoké odolnosti vůči suchu snáší dobře i nízké teploty (do vytvoření pravých lístků ji nepoškodí ani mráz –10^oC) (Zelený, Baranyk, 1993). Se zřetelem na velmi krátkou vegetační dobu postačí hnojení před setím, při pokusném pěstování v Rakousku byla lnička hnojena ve dvou termínech – základní hnojení na konci února (50 kg N, 20 kg P, 20 kg K a 8 kg Mg na ha) a přihnojení dusíkem (41 kg.ha^-1) v polovině května (Mayr, 1999). Je možné použít i menší dávky organických hnojiv a lze ji zařadit také jako druhou plodinu např. po raných bramborách (Putnam et al., 1993; Moudrý, Strašil, 1999; Dostálek et al., 2000).

     Ve světě i u nás se sledují ještě další netradiční rostliny, které mohou poskytnout olej. Patří k nim např. Lallemantia iberica - lalemancie iberská – olejnička (Moudrý, Strašil, 1999), Cucurbita pepo – tykev olejná (Bartoška, 1999), Oenothera – pupalka, Euforbia – pryšec (Portner, 1993; Rotenhan, 1993; Zech, 1993), Madia – madie, různé druhy rodu Brassica: B. nigra – hořčice černá, B. juncea – hořčice sareptská, Calendula officinalis – měsíček (Štolcová, Zukalová, 1999), Lepidium sativum – řeřicha setá, Vernonia galamensis, Lesquerella fendleri (Angelini et al., 1997; Usťak, Honzík, 1996), Eruca sativa – roketa setá (Cerný et al., 1997), dále některé druhy stromů a další.