| nároky pšenice na výživu | projevy nedostatku živin | úprava pH a vápnění | základní hnojení |
| hnojení během vegetace |

Nároky pšenice na výživu

     Ozimou pšenici řadíme mezi plodiny se střední potřebou živin. Na 1 tunu zrna a odpovídající množství slámy a kořenů odčerpá v průměru 25 kg dusíku (N), 5 kg fosforu (P), 20 kg draslíku (K), 2,4 kg hořčíku (Mg), 4 kg síry (S). Pšenice začíná svůj vývoj již v obilce při klíčení, kdy dochází vlivem enzymatické činnosti k rozkladu složitých organických látek na látky jednoduché, které zárodek (embryo) využívá pro svůj růst. Na chemickém složení obilky závisí tvorba kořenového systému a přechod rostlin na výživu z půdy.

     Rostliny ozimé pšenice kořenovým systémem na dobrých strukturních půdách do zimy dosahují hloubky kolem 0,7 - 1,0 m. Podstatná část kořenového systému se však rozprostírá ve vrstvě do 0,4 m. Z tohoto důvodu má významnou úlohu pro zajištění optimálního růstu a vývoje pšenice v podzimním období obsah přístupných živin v půdě. Při nedostatku živin jsou omezovány metabolické procesy a výsledkem jsou slabé a špatně odnožené rostliny, které při silnějších zimách často vymrzají.

     V podzimním období přijímají rostliny ozimé pšenice relativně málo živin a přes zimu se jejich příjem úplně zastavuje. Podíl odebraného dusíku na podzim není vyšší než 12 % z celkového odběru, a proto aplikovat vysoké dávky dusíku před setím je zbytečné a neekologické. Odběr dusíku se zvyšuje na jaře, kdy rostliny po zimě musí obnovit biomasu. Do začátku sloupkování (graf 1 , graf 2 ) rostliny přijmou v průměru asi 40 % N a intenzita jeho odčerpání roste až do konce kvetení, kdy odebere dalších 30 % této živiny. Po odkvětu se požadavky rostlin na dusík relativně snižují, poněvadž ten se přemísťuje z ostatních částí rostliny do tvořícího se zrna. Na konci vegetace je v zrnu nahromaděno až 75 % dusíku. Využití N na tvorbu zrna je často v našich podmínkách negativně ovlivňováno nízkým obsahem fosforu, draslíku, hořčíku a síry.

     Z grafu 1 je patrno, že největší příjem dusíku a draslíku je v období intenzivního růstu tj. od sloupkování do kvetení. U draslíku dochází k jeho výraznému poklesu od kvetení do sklizně, zatímco odběr fosforu si zachovává stejnou dynamiku s mírným nárůstem v období tvorby zrna. Vápník, síra i hořčík jsou odebírány rostlinou intenzivně do fáze růstu DC 35, následně se jejich čerpání snižuje a v období tvorby zrna opět roste (graf 2 ).

     Je proto úkolem pěstitele vytvořit v půdě optimální podmínky pro to, aby rostliny s postupným rozvojem kořenového systému měly zajištěnou v půdě dobrou zásobu přístupných živin a mohly tak využít v maximálně možné míře genetický potenciál pěstované odrůdy.

     Nedostatek živin omezuje růst rostlin a svým dopadem ovlivňuje záporně počet klasů na jednotce plochy, počet zrn v klasu, hmotnost tisíce zrn (HTZ) a řadu kvalitativních parametrů. Vedle toho se jednotlivé živiny vyznačují v rostlinách řadou specifických funkcí, které podmiňují růst rostlin a jejichž nedostatek vede k poruchám jejich habitu.

nahoru

     Při nedostatku dusíku v půdním prostředí se jeho obsah v rostlině silně snižuje. Rostliny se slabě vyvíjí, porosty jsou na pohled nevyrovnané, se světlými listy (obr. 1 , obr. 2 ). Podle stupně nedostatku N se mění barva listů od bledě zelené po žlutou. V době odnožování se snižuje počet odnoží, vegetační vrchol je krátký, redukuje se počet stébel, klas je krátký s malým počtem zrn. Zrno má nízkou hmotnost a výrazně zhoršené technologické parametry. Mouka získaná semletím zrna je pekařsky slabá, což se negativně projevuje v kvalitě hotového výrobku (obr. 3 ).

     Nedostatek fosforu se projevuje zprvu nenápadně. U rostlin je omezen růst kořenů a dochází k méně intenzivnímu odnožování. Stébla jsou krátká a slabě vyvinutá. Listy jsou vzpřímené, tmavě zelené s nádechem do červenofialové barvy způsobené anthokyany (hyperchlorofylace). Stébla u paty mají při nedostatku fosforu červenofialové zbarvení (obr. 4 ). Omezený příjem fosforu může být způsoben také stresovými podmínkami (sucho, nízká teplota aj.), které výrazně ovlivňují jeho příjem.

     Nedostatek draslíku se projevuje u rostlin změnou habitu. Stéblo je zkrácené a rostlina vytváří velké množství odnoží, takže rostliny mají keřovitý nebo metlovitý vzhled (obr. 5 , obr. 6 ). Nedostatek draslíku vede k poškození rostlin mrazem a ke špatnému přezimování. Zvyšuje se také náchylnost k poléhání a zhoršuje se nebezpečí výskytu houbových chorob. Přehnojení draslíkem vede naopak k jeho luxusnímu příjmu rostlinou a současně je zpomalován příjem hořčíku, vápníku a manganu.

     Nedostatek vápníku se projevuje omezenou tvorbou kořenového systému. Kořeny jsou krátké a odumírají od špičky. Na listech se objevuje chloróza a dochází k odumírání vegetačního vrcholu, porost je nízký (obr. 7 ). Nedostatek vápníku v pozdějším období zvyšuje nebezpečí sterility pylu.

     Při nedostatku hořčíku se na listech objevuje korálkovitá mozaika způsobená nerovnoměrným uspořádáním chlorofylu (obr. 8 ). Zvýšený nedostatek hořčíku omezuje růst, rostliny jsou zakrslé a v zrnu je snížen obsah bílkovin.

     Nedostatek síry se projevuje změnou zabarvení listů. Nejmladší listy jsou světle zelené až žluté (obr. 9 ). Snižuje se využití dusíku a při poklesu síry pod kritickou hladinu klesá obsah bílkovin v zrnu a zhoršují se technologické vlastnosti zrna.

     Nedostatek manganu se projevuje na nejmladších listech malými žlutými tečkami (obr. 10 ). Redukuje se buněčné napětí (turgor) a listy u rostlin se stáčejí do středu. Při dozrávání se omezuje tvorba bílkovin.
Nadbytek manganu vyvolává těžké chlorózy. Na rubu listů se tvoří hnědé až červenohnědé tečky, které v pozdějším stadiu splývají ve větší skvrny. Při silném nadbytku listy odumírají.

     Nedostatek mědi se objevuje často již při odnožování. Listy jsou úzké, stáčejí se a postupně zasychají (obr. 11 ). Ochoření rostlin se objevuje zvláště na půdách lehkých a na půdách s vyšším obsahem organických látek. Pokud se nedostatek mědi objeví později, zkracuje se délka internodií a je krátký klas.

     Při nedostatku bóru je zasažen meristém, odumírá růstový vrchol a dochází k intenzivnímu růstu odnoží, které brzy odumírají. Na horních listech se objevuje chloróza, klas je zakrslý, vyskytují se problémy v kvetení a sterilita pylu (obr. 12 ).

     U obilnin se může projevit i toxicita bóru. Příznaky se objevují na starších listech, které jsou zlatožlutě zabarveny. S postupným hromaděním bóru se chlorotické zabarvení rozšiřuje a list od okrajů odumírá (nekrózy).

     Ozimá pšenice vyžaduje hluboké, hlinité až jílovité půdy se slabě kyselou až neutrální reakcí (pH 6,0-7,2). Nejvhodnější jsou pro ni černozemě, degradované černozemě a hnědozemě a rendziny. V horších oblastech jsou to převážně půdy podzolové. Optimální požadavek je, aby vykazovaly dobré fyzikální, biologické a chemické vlastnosti a byly schopné poutat dobře živiny a vodu. Nevhodné pro pšenici jsou půdy lehké.

     Úpravu půdní reakce (pH) provádíme vápněním již k předplodinám organicky hnojeným (okopaniny, jeteloviny nebo jetelotrávy, silážní plodiny aj.) nebo ihned po jejich sklizni. Ozimá pšenice je značně citlivá k vyšší půdní kyselosti, zejména je-li hodnota výměnného pH nižší než 6. Na takových půdách je výrazně redukován nejen příjem všech potřebných živin, ale hlavně výnos zrna jak ukazuje tab. 1 .

     Půdní reakci hodnotíme podle tab. 2 a dávku vápenatého hnojiva volíme podle tab. 3 .

     K vápnění používáme výhradně uhličitanové formy vápenatých hnojiv a tam kde je v půdě nedostatek hořčíku preferujeme dolomitický vápenec. Při stanovení dávky vápenatého hnojiva vycházíme z  hodnoty pH/KCl nebo pH/CaCl₂ a zohledňujeme půdní druh (viz tab. 3 ) a orientujeme se i podle obsahu přístupného Ca v půdě (tab. 4 ).

Základní hnojení

| hnojení dusíkem | hnojení fosforem | hnojení draslíkem | hnojení hořčíkem | hnojení sírou | nahoru

     Při základním hnojení nesmíme podcenit výběr stanoviště, musíme zohlednit agrochemické vlastnosti půdy a respektovat odrůdovou rajonizaci včetně specifických požadavků jednotlivých odrůd na výživu.

     S ohledem na vysoký podíl ozimých obilnin v osevních sledech má velký význam vliv předplodiny. V podmínkách s dostatkem podzimních srážek patří k nejvhodnějším předplodinám vojtěška, jetel a luskoviny. Silná redukce jejich ploch v důsledku snížení stavů hospodářských zvířat zvyšuje význam olejnin. Často následuje pšenice po obilnině a nejsou výjimkou i několikaleté sledy obilnin po sobě. Význam předplodiny spočívá v tom, že může podstatně ovlivňovat půdní vlastnosti důležité pro růst a pro formování výnosotvorných prvků a kvality zrna.

     Bobovité rostliny příznivě působí tím, že v půdě zanechávají značné množství kvalitních posklizňových zbytků s úzkým poměrem C : N (1 : 20-25) a pozitivně ovlivňují fyzikální a fyzikálně chemické vlastnosti půdy. Významné je i jejich příznivé působení na redistribuci fosforu, draslíku, vápníku, hořčíku a síry z hlubších vrstev do orniční vrstvy.

     Z pohledu předplodinové hodnoty roste v současné době také význam olejnin. Při zaorávce rozdrcených posklizňových zbytků řepky, máku, ale i slunečnice můžeme příznivě zlepšit živinný režim půd (viz tab. 5 ). Bilance organických zbytků, zanechaných na pozemku po předplodině, bývá často velmi problematická a také jejich chemické složení se může značně lišit v závislosti na konkrétních půdních podmínkách, úrovni výživy, průběhu povětrnosti v době dozrávání, zdravotního stavu atd. Proto je vhodné v rámci tzv. managementu posklizňových zbytků stanovit nejenom jejich množství, ale také chemickou analýzou zjistit jejich kvalitu. Potvrzují to i výsledky rozborů v tab. 6 . Následuje-li pšenice po obilnině, a jsou-li posklizňové zbytky předplodiny zaorány, musíme pro jejich lepší rozklad upravit poměr C : N. Doporučená dávka se pohybuje v rozmezí 8-10 kg na 1 tunu slámy. Ve zranitelných oblastech, tj. tam kde platí nařízení vlády č.103/2003 Sb (nitrátová směrnice) nesmí celková dávka dusíku aplikovaného od 1.7. do začátku zákazu hnojení překročit 40 kg N.ha^-1 v minerálních hnojivech nebo 80 kg N.ha^-1 v hnojivech s rychle uvolnitelným dusíkem (poměr C : N pod 10, např. kejda, močůvka, Betaliq). Upravujeme-li tedy poměr C : N pro lepší rozklad posklizňových zbytků, jsme tímto limitováni. V kapalné formě nelze tato hnojiva aplikovat na slámu luskovin, máku a řepky.

     Půdní podmínky a kvalitu předplodiny musíme akceptovat s předstihem před přípravou půdy k setí případně ihned při ošetření rozdrcené slámy. V této fázi je nutné podle předpokládaného výnosu a agrochemických vlastností půdy (Mehlich III) upravit zásobu P, K, Mg, Ca, ale nověji i S tak, aby byl zajištěn optimální růst rostlin až do sklizně a vytvořeny předpoklady pro dosažení kvalitativních parametrů. Při stanovení dávky jednotlivých živin musíme vycházet z jejich potřeby na 1 t hlavního produktu (tab. 7 ).

     K zajištění optimálních výnosů je nutné zabezpečit rostlinám optimální půdní podmínky úpravou pH a dostatečný přísun přístupného fosforu, draslíku, hořčíku a síry.

zpět

     Dusíkem na podzim obyčejně nehnojíme, pokud se obsah dusíku minerálního (N_min) stanovený před setím pohybuje nad 10 mg.kg^-1 zeminy. U hnojem hnojených předplodin, případně následují-li obilniny po jetelovinách, můžeme dávku N rovněž vypustit. Pouze při suchém podzimu a opožděném vývoji lze přihnojit porosty dusíkem (dávka 20-30 kg N.ha^-1). V ostatních případech je zvýšené hnojení dusíkem na podzim neopodstatněné, poněvadž ozimá pšenice do zimy neodčerpá více než 12 % z celkové potřeby N na předpokládaný výnos (při výnosu 6 t zrna potřebuje 150 kg N, na podzim odčerpá kolem 20 kg N). Při stanovení dávky N musíme respektovat ve zranitelných oblastech výše uvedená omezení týkající se výšky dávky N a dodržet aplikační termín (viz tab. 8 ).

zpět

      Aplikace fosforečných hnojiv bývá realizována zpravidla současně s hnojivy draselnými prostřednictvím směsí jednosložkových hnojiv nebo uplatníme hnojiva kombinovaná.

     Dávku volíme podle předpokládaného výnosu a obsahu přístupného fosforu v půdě (tab. 9 ). Při výpočtu normativu vycházíme z potřeby P na 1 tunu produkce (5 kg) a předpokládaného výnosu. Vynásobením získáme množství P, které bude při daném výnosu odčerpáno. Pokud byly zaorány posklizňové zbytky, musíme však počítat s živinami v nich obsaženými a můžeme provést další korekci normativu. Nelze ale předpokládat, že budou k dispozici v plném rozsahu, počítáme s cca 20 - 30 % využitím. U některých posklizňových zbytků jako např. řepný chrást, kde je široký poměr C : P normativ neupravujeme.

     Je-li zásoba nízká (tab. 10 ), zvyšujeme vypočítaný normativ o 50%, je-li vyhovující o 25 %, pokud je dobrá použijeme normativ, v případě vysoké a velmi vysoké zásoby fosforem nehnojíme po dobu tří let.

     Při volbě fosforečného hnojiva bychom měli preferovat taková, která obsahují v převážné míře vodorozpustnou formu fosforu (tab. 11 ). Z hnojiv můžeme použít pro úhradu fosforu například superfosfát jednoduchý nebo trojitý. Pro základní hnojení používáme zpravidla tuhá hnojiva, kapalná volíme pro přihnojení v průběhu vegetace nebo při setí „pod patu“.

zpět

     Při stanovení dávky draselného hnojiva postupujeme obdobně jako u hnojení fosforečnými hnojivy. Při vyhodnocování obsahu přístupného draslíku v půdě vycházíme z tab. 12 , kde musíme respektovat mimo jiné i půdní druh. Při výpočtu skutečné dávky K musíme zohlednit nejenom jeho obsah v půdě (tab. 10 ), ale také případnou zaorávku posklizňových zbytků, které bývají na draslík zpravidla poměrně bohaté (viz tab. 6 ).

     Z draselných hnojiv používáme zpravidla draselnou sůl. Můžeme ale použít i jiná hnojiva, které uvádí tab. 13 .

zpět

Hnojení hořčíkem

     Množství hořčíku pro předpokládaný výnos vypočítáme obdobně jako při výpočtu potřeby draslíku. Rozhodující je obsah přístupného Mg v půdě (tab. 14 ). Do kalkulace zpravidla nezahrnujeme hořčík obsažený v posklizňových zbytcích.

     Aplikaci hořečnatých hnojiv můžeme provádět buď samostatně nebo v rámci vápnění, kdy použijeme dolomitický vápenec, případně při aplikaci draselných a dusíkatých hnojiv, z nichž některá hořčík obsahují. Při výpočtu normativu postupujeme shodně jako u hnojení předcházejícími živinami (tab. 10 ).

     Pro základní hnojení používáme zpravidla Kieserit nebo hořkou sůl (tab. 15 ).

zpět

     S ohledem na pokles emisí síry (cca 15 kg.ha^-1.rok^-1) doporučujeme použít při předseťové přípravě půdy i hnojiva se sírou (tab. 16 ). Dobré zkušenosti jsou se sádrovcem (Pregips H), jednoduchým superfosfátem, draselnými i hořečnatými hnojivy s obsahem síry. Jejich pozitivní vliv se projevuje zvláště v regionech s dlouhodobě nízkými emisemi síry a na půdách s nízkým obsahem vodorozpustné síry. Při výpočtu potřeby hnojení sírou vycházíme z předpokládaného výnosu stejně jako u předcházejících živin. Na 1 t zrna počítáme, že rostlina odebere 4,3 kg síry. S obsahem síry  v posklizňových zbytcích se nepočítá.

     V průběhu vegetace provádíme hnojení dusíkem a další případnou úpravu výživného stavu rostlin deficitními živinami v kapalné formě.

Celkovou dávku dusíku aplikovanou v průběhu vegetace (viz obr. 13 ) dělíme na:

• regenerační hnojení,

• produkční hnojení,

• kvalitativní hnojení.

      Rozdělení dávky dusíku v průběhu vegetace a stanovení množství aplikovaného N je závislé od vlastností jednotlivých odrůd pšenic a jejich využití.

     U odrůd pšenice určených pro pekárenské účely tzn. pro výrobu chleba a pečiva musíme respektovat ten výnosotvorný prvek, který má největší význam pro výnos dané odrůdy.

     U odrůd, které tvoří výnos produktivností klasu posílíme hnojení dusíkem při 1. a 2. produkčním hnojení. Naopak u těch, které tvoří výnos počtem odnoží a hustotou porostu, je zapotřebí posílit regenerační hnojení, případně již i hnojení základní. U kompenzačních typů musíme respektovat jednotlivé odlišnosti ve skupině. Tvoří-li např. odrůda výnos hustotou porostu a počtem zrn v klasu, je třeba největší pozornost věnovat regeneračnímu a 1. produkčnímu hnojení dusíkem. Kvalitativní hnojení by mělo být bez ohledu na odrůdu samozřejmostí. V oblastech trpících přísušky je nutné jej směřovat do dřívějších vývojových fází.

      U odrůd pšenice určených pro pečivárenské účely tzn. pro výrobu sušenek, oplatků apod. přesouváme aplikaci N do jedné případně dvou dávek v první polovině vegetace. Musíme rovněž pečlivě dodržovat specifika jednotlivých odrůd a jejich zařazení do skupin dle užití (E, A, B, C).

     Pšenice pěstovaná pro škrobárenské nebo případně lihovarské využití by měla rovněž být hnojená výrazně vyšší dávkou dusíku již v první polovině vegetace.

zpět

     Nezbytným předpokladem pro nastartování rychlého růstu u ozimů je vytvoření optimálních výživných podmínek. Na pozemcích, kde byla vyhovující až dobrá zásoba fosforu, draslíku, hořčíku a vhodné pH (stanoveno dle Mehlicha III při AZP) je nutné zajistit u rostlin rychlý rozvoj kořenového systému s následnou obnovou nadzemní biomasy. Z těchto důvodů provádíme regenerační hnojení. S hnojením začínáme brzy na jaře. V žádném případě by hnojivo nemělo být aplikováno na sníh (pokrývka vyšší jak 50 mm a na promrzlou půdu - hloubka promrznutí nad 80 mm) nebo půdu přesycenou vodou. Při aplikaci můžeme využít ranních mrazíků, které přechodným zpevněním půdy umožní snadnější pohyb pozemní aplikační techniky a menší poškození porostu. Ve zranitelných oblastech musíme dodržovat aplikační omezení (viz tab. 8 ).

     Hlavním ukazatelem pro volbu dávky jsou výsledky agrobiologické kontroly porostu po zimě (počet rostlin na m², počet odnoží, zdravotní stav porostu a jeho vývoj) a obsah N_min v půdě.

     Aktuální dávku dusíku určíme nejlépe podle obsahu minerálního dusíku (N_min) v půdě (suma N amoniakálního a N nitrátového v půdě). Stanovení N_min provedou laboratoře ÚKZÚz nebo zemědělské laboratoře v čerstvě odebraných půdních vzorcích (vzorky odebereme ihned po rozmrznutí půdy v únoru až březnu sondovací tyčí nebo lopatkou) z orniční vrstvy nejčastěji 0 – 30 cm a uchováváme je v ledničce při teplotě pod –10 ^°C.

     Pro určení potřebné dávky dusíku k přihnojení, musíme zjistit celkové množství N_min, které se v půdě nachází v profilu 0-30cm. Stanovenou hodnotu v mg.kg^-1 vynásobíme koeficientem 4,5, a tím dostaneme celkový obsah dusíku v kg na ha. Z této hodnoty vycházíme při stanovení dávky nutné k přihnojení ozimé pšenice.

     Tak např. pro výnos 6 t ozimé pšenice je třeba rostlinám dodat v průměru 150 kg N. Protože před setím ozimů dusíkem prakticky nehnojíme (do 30 kg N.ha^-1), musíme určenou dávku N aplikovat během vegetace. Tato dávka se stanoví tak, že od požadovaných 150 kg N odečteme dusík obsažený v půdě a výsledná hodnota nám udává skutečnou dávku dusíku, kterou musíme porostu dodat. Při hnojení dusíkem preferujeme dělené dávky, které jsou ekonomicky efektivní, protože jimi dosáhneme většího využití této živiny rostlinou a cíleného působení na výnosotvorné prvky.

     V půdním profilu 0-30cm bylo stanoveno 12 mg N_min na 1 kg zeminy. Po vynásobení koeficientem 4,5 činí jeho zásoba 54 kg na ha. Potřeba hnojení dusíkem tedy činí:

150 kg N – 54 kg N = 96 kg N.

     Vypočítanou dávku 96 kg N musíme rozdělit. Pro regenerační přihnojení vzhledem k zásobě N_min dodáme 40 kg N a 56 kg N ponecháme pro přihnojení produkční.

     Pokud nemáme k dispozici výsledky rozborů půd na N_min, obyčejně se dávka dusíku pohybuje kolem 40 – 60 kg na ha.

     Upřesnění dávky dusíku lze provést pro regenerační hnojení také podle Neuberga et al.(1995), jak je uvádí tab. 17 nebo podle Michalíka et al. (1986), viz tab. 18 .

     Z hnojiv použijeme dusičnan amonný (34 % N), močovinu (46 % N), ledek amonný s vápencem (27 % N) nebo ledek amonný s dolomitem (26 % N). Na půdách s nízkým obsahem vodorozpustné síry použijeme hnojiva obsahující vedle dusíku také síru jako např. DASA (26 % N, 13 % S), Hydrosulfan (24 % N, 5,6 % S) aj., viz tab. 19 . Vzhledem k tomu, že jsou rostliny často poškozeny mrazem, je méně vhodné použití kapalných hnojiv. Pokud je provedeno regenerační přihnojení včas a vhodně zvolenou dávkou, dochází v krátké době k plné regeneraci porostu jak dokumentuje obr. 14 . Výsledkem je rychlý vývoj porostu na jaře projevující se intenzivní tvorbou a růstem odnoží (obr. 15 )

zpět

     Produkční hnojení dusíkem provádíme na počátku sloupkování (DC 29 – 30, graf 1 ). Dávka dusíku vychází ze zhodnocení aktuálního výživného stavu porostu ozimých pšenic provedeného na základě chemického rozboru rostlin odebraných ve fázi DC 25. Produkční přihnojení má vytvořit předpoklady k dobrému vývoji porostu a optimální tvorbě výnosotvorných prvků. Bezprostředně jím ovlivňujeme velikost klasu (počet prvků produktivity klasu, klásků a kvítků), podporujeme růst a vývoj odnoží a pozitivně působíme na velikost listové plochy. Koncentrace živin v této vývojové fázi rozhoduje o intenzivním růstu rostlin, který se odvíjí v závislosti na povětrnostních podmínkách. Rostliny pšenice začínají v tomto období produkovat značné množství sušiny a její tvorba předbíhá příjem živin z půdy. Začíná se projevovat tzv. zřeďovací efekt.

     Chemická analýza rostlin a posouzení obsahu přístupných živin v půdě s ohledem na konkrétní povětrnostní vlivy nám umožní usměrnit výživu tak, aby pěstování pšenice bylo ekonomicky efektivní. Vzorky rostlin pro stanovení dávky produkčního hnojení odebíráme ve fázi odnožování, kdy je žádoucí aby ozimá pšenice dosahovala optimální koncentrace živin uvedené v tab. 20 .

     Na Slovensku Michalík a Ložek (1989) zpracovali metodiku dusíkaté a fosforečné výživy ozimé pšenice vycházející z obsahu obou živin v sušině nadzemních částí rostlin a hmotnosti 100 rostlin. Dosažené výsledky jsou vyhodnocovány podle tab. 21 a tab. 22 , kterým odpovídá dávka N v kg.ha^-1 pro produkční a dále i kvalitativní hnojení.

     Stanovení optimální dávky dusíku lze provádět i na základě obsahu nitrátů v bazální části internodia stébla v xylémové šťávě. Uvedená metoda vypracovaná Justasem et al. (1997) se využívá ve Francii (metoda Jubil). V tab. 23 uvádíme kritéria pro odrůdy typu A. Metoda má rozpracovaná kriteria i pro odrůdy typu B, C a D.

     Další skupinu tvoří metody založené na obsahu chlorofylu v listech pomocí tzv. bezkontaktního měření. U nich se využívá schopnosti porostu odrážet elektromagnetické záření na ně dopadající , které je měřeno snímacími senzory. Z této skupiny metod je nejrozšířenější chlorofylmetr (Hydro N – Tester). Ten vychází ze zjištěného silného vztahu mezi obsahem chlorofylu a obsahem celkového dusíku. Princip měření je v rozdílné transmitanci paprsků záření dvou vlnových délek (650nm a 950 nm) měřeným listem. Na základě těchto odlišných hodnot přístroj (obr. 16 ) vypočte SPAD hodnotu, která je v úzké korelaci se skutečným obsahem chlorofylu a s celkovým obsahem dusíku. Vzhledem k tomu, že obsah chlorofylu je vedle dusíku podmíněn i optimálním obsahem P, Mg, S aj. doporučujeme jeho použití až po chemickém rozboru rostlin stanoveném v DC 30 – 31. Z naměřených hodnot SPAD se s přihlédnutím k vývojové fázi rostliny a odrůdy podle experimentálně určených hodnot stanoví konkrétní dávka dusíku.

     Bezkontaktních metod pro variabilní hnojení dusíkem využívá Hydro N Senzor (obr. 17 ). Přístroj pomocí 4 optických senzorů umístěných na střeše kabiny traktoru zjišťuje odraz porostu současně na čtyřech místech, v rozsahu záběru stroje. Pátý senzor je orientován svisle vzhůru a měří intenzitu slunečního záření. Snímané údaje jsou přenesené do palubního počítače, kde jsou pro konkrétní plodinu a odrůdu uloženy kalibrované hodnoty (stanovené Hydro-N testrem). Podle snímaných a počítačem vyhodnocených údajů je aplikovaná optimální dávka na ošetřovaný porost.

     Přihnojení provedeme dusíkem (DAM-390, SAM, Ledkem amonným s dolomitem (LAD), ledkem amonným s vápencem (LAV), ledkem amonným apod. na předpokládaný výnos. Přitom je třeba vyjít z místních zkušeností a dávku dusíku, pokud by měla překročit 60 kg N/ha, dělíme na 2x. Druhou dávku budeme aplikovat s odstupem 2-3 týdnů.

zpět

     Dělené hnojení a zvláště hnojení kvalitativní podle průběhu povětrnostních podmínek vytváří předpoklady pro zvýšenou technologickou jakost pšenice (obsah bílkovin, mokrého lepku a pekařské kvality zrna). Zvýšený obsah lepkové bílkoviny ovlivňuje především pekařské parametry a významně se odráží v kvalitě střídy a vyklenutí pečiva (obr. 18 )

     Jak uvádí Baier (1988), pozdní přihnojení dusíkem se s větším efektem uplatní na půdách lehkých a středních, protože ty bývají dusíkem zpravidla hůře zásobeny. Nemusí to být ale vždy pravidlem, protože i na půdách těžkých byly zaznamenány deficience dusíku při nadměrných srážkách, vysokém odběru dusíku předplodinami, nevyváženou bilancí živin při úzké specializaci osevního sledu a také z důvodu sucha, což bývá často velmi aktuální záležitost.

      Pozdní (kvalitativní) přihnojení dusíkem se provádí zpravidla ve dvou obdobích. U slabších porostů, kde je potřeba posílit asimilační aparát a udržet co nejvyšší počet produktivních odnoží přihnojujeme již velmi brzo a to ve fázi DC 37 tj. v období, kdy se objevuje poslední list. Toto přihnojení můžeme zařadit i jako druhé produkční hnojení. Ostatní porosty přihnojujeme až na počátku metání tj. ve fázi DC 51. Pro hnojení v tomto období volíme zpravidla pevná hnojiva, při volbě kapalných hnojiv použijeme aplikační nástavce, jinak hrozí nebezpečí popálení porostu, zvláště pak praporcovitého listu a klasu, které v daném i následujícím období tvoří převážnou část asimilátů (obr. 19 ). Jak ukazuje obr. 19 , čtyři listy pšenice se podílí na fotosyntéze z 57 % a z toho samotný praporcový list 35,5 %. Proto fungicidní ochrana praporcového listu a klasu je velmi důležitá. Účinnost pozdního přihnojení je závislá na dobrém zdravotním stavu porostu a na příznivých vláhových poměrech. Dávka dusíku je dávkou navíc a měla by se pohybovat kolem 30 kg.ha^-1.

     Z hnojiv lze doporučit LV, LAV, roztok močoviny s mikroelementy, ředěný DAM-390. Využití kapalných N- hnojiv je možné při použití nízkoprocentních roztoků, které mohou vylepšit výživný stav rostliny. Uplatnění koncentrovaných kapalných hnojiv je možné pouze při použití speciálních aplikačních nástavců.

     Obsah dusíku v rostlině je v tomto období, stejně tak jako v průběhu celé vegetace velmi důležitý. Z rozborů nadzemní biomasy rostlin na počátku kvetení nebo stanovením chlorofylu (Hydro N - testrem, Hydro N- senzorem) můžeme usuzovat na obsah dusíku ve sklizeném zrnu a předpovědět tak jeho technologickou jakost.

     Význam pozdního hnojení dusíkem dokládají výsledky maloparcelních pokusů, prováděných na 3 lokalitách u různých odrůd pšenice pěstovaných v sušších podmínkách kukuřičného (lokalita Zabčice a Branišovice) a řepařského výrobního typu (lokalita Velká Bystřice). Do pokusu byly zařazeny varianty se dvěmi dávkami dusíku. První dávka (N1) v sobě zahrnovala regenerační (50 kg N) a první produkční hnojení dusíkem (30 kg N). Druhá dávka (N2) pak byla zvýšena o 30 kg N, který byl aplikovaný v období metání.

    Téměř na všech lokalitách došlo po kvalitativním přihnojení ke zvýšení obsahu dusíku v zrnu, vzrostl obsah lepku a příznivě se zvýšila také sedimentační hodnota (SDS test) udávající bobtnatelnost pšeničných bílkovin (tab. 24 ).

     Kvalitativní parametry byly příznivě ovlivněny i přesto, že ve všech lokalitách došlo k nárůstu výnosu (viz tab. 24 , tab. 25 a tab. 26 ). Největší výnos byl zaznamenán u odrůdy Nela a Bruta v Branišovicích. Výrazný přírůstek výnosu byl pozorován na lokalitě v Žabčicích a Velké Bystřici. Na všech lokalitách s vyjímkou Velké Bystřice byl zaznamenán příznivý obsah lepku, naopak objemová hmotnost neodpovídala v tehdejší době normou požadovaným 780 g.l^-1. Pouze u odrůdy Samanta byla objemová hmotnost vyšší.

zpět

     Příznivý vliv dusíkaté výživy se může projevit pouze tehdy, je-li dostatečně hnojeno i ostatními živinami. Rostliny pšenice by neměly strádat po celou dobu vegetace živinami, tak aby byla zajištěna maximální tvorba sušiny. Jsou–li ostatní vegetační i agrotechnické ukazatele v optimu, můžeme kalkulovat s vysokým výnosem (graf 3 ).

     Výše výnosu je pak závislá na koncentraci živin a hmotnosti sušiny 1 rostliny. V průběhu vegetace můžeme provést přihnojení prakticky všemi živinami. Je třeba mít ale na paměti, že jejich využitelnost pro daný porost pšenice může být značně rozdílná v závislosti na povětrnostních podmínkách.

     K živinám, které můžeme během vegetace aplikovat i v tuhých hnojivech patří síra. Zatímco hnojení draslíkem a fosforem směřujeme k základnímu hnojení, síru můžeme aplikovat nejlépe v kombinaci s dusíkatým přihnojením. Za tím účelem volíme i příslušná dusíkatá hnojiva, které síru obsahují (viz tab. 16 ). Síra mimo jiné podporuje i příjem a utilizaci dusíku a tím přispívá k jeho efektivnějšímu využití (tab. 27 ).

     Síra neovlivňuje pouze kvantitu, ale i nutriční hodnotu produkovaného zrna pšenice a hraje také významnou roli na formování ukazatelů jeho pekařské jakosti .

     Příznivý vliv hnojení dusíkem společně se sírou na výnos a kvalitu zrna pšenice byl prokázán v maloparcelkových pokusech ústavu výživy a hnojení rostlin a ústavu technologie potravin MZLU v Brně kde na lokalitě v Žabčicích při nízké hladině vodorozpustné síry v půdě (12,1 mg.kg^-1) byla pšenice hnojena dělenou dávkou dusíku (80 kg.ha^-1) a síra byla dodaná při regeneračním hnojení (25 kg.ha^-1).

     Hnojení sírou sice výrazněji nezvýšilo výnos zrna, ale pozitivně ovlivnilo především pekařskou jakost. Po aplikaci hnojiv se sírou vzrostla bobtnavost pšeničných bílkovin až o 5 ml, zvýšil se obsah N-látek a snížila enzymatická aktivita zrna nárůstem pádového čísla až o 53 s (tab. 28 ).

     Výsledky anorganických rozborů rostlin často ukazují na deficit některých makro i mikroživin. Při reakci na daný stav sehrává významnou roli mimokořenová výživa, jejímž cílem je dodat rostlině rychle deficitní živinu a tím omezit negativní vnější vlivy, ke kterým může docházet v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek eventuelně vlivem změn v chemismu půdy.

     Musíme si ale uvědomit, že hlavní podíl živin nezbytných pro růst a vývoj rostlina přijímá z půdy prostřednictvím kořenového systému. Funkce kořene mimo jiné spočívá v příjmu vody a v ní rozpuštěných anorganických látek. Naopak hlavní funkcí listového povrchu je příjem oxidu uhličitého a absorbce sluneční energie k základnímu životnímu projevu rostlin fotosyntéze. Oba povrchy jsou spojeny vodivými systémy. Fotosyntéza se neobejde bez příjmu vody a minerálních látek a je závislá na produkci asimilátů vznikajících v průběhu těchto  procesů. Hladina asimilátů v rostlině ovlivňuje růst a funkci kořenů. Využití mimokořenové výživy může vést k plné úpravě výživného stavu rostlin pouze u mikroživin. U makroelementů představuje vždy jen náhradní řešení a lze ji chápat pouze jako prostředek pro překlenutí určitého, pro rostliny z pohledu příjmu živin kořeny nepříznivého období. Příjem živin listem má svá specifika a ne vždy se po aplikaci hnojiva živiny do listu dostanou.

     První zábranou jejich vstupu bývá zpravidla jednovrstevná pokožka překrytá kutikulou, která bývá krytá voskovou vrstvou o různé tloušťce. Kutikula je složena z destiček nahloučených na sebe a tím se značně zhoršuje prostupnost živin (obr. 20 ). 

     Svrchní část kutikuly je tvořena epikutikulárním voskem, pod ním je uložený kutin, který obsahuje vodu odpuzující látky (mastné kyseliny, vosky). Poslední kutinová vrstva obsahuje vedle kutinu a celulózového skeletu i hydrofilní pektiny, které bobtnají ve vlhkém prostředí a jsou propustnější pro vodu a v ní rozpuštěné látky. Se stářím listu se snižuje propustnost listu pro vodu a tím i jeho schopnost přijímat živiny

     Průnik iontů živného roztoku povrchem listů závisí na struktuře a vlastnostech voskové vrstvy. Propustnost se zhoršuje s tloušťkou vrstvy a je závislá na úrovni nabobtnání krycích pletiv. Úroveň hydratace kutikuly hraje významnou roli v prostupnosti pro aplikované živiny.

     Po smočení kutikuly roztokem hnojiva se nabobtnáním kutinu rozšiřují mezery mezi destičkami kutikuly, takže živiny se dostanou zčásti přímo, zčásti spolupůsobením ektodezmů kutikulou k buněčným stěnám. Jimi pronikají přímo, neboť jsou osmoticky přijímány buňkami, anebo se rozptylují přilehlými buněčnými stěnami a plazmodezmami do okolních buněk. Rychlost absorbce jednotlivých živin je různá. Kationty pronikají přes membrány rychleji než anionty. Nejrychleji je přijímán dusík močoviny (tab. 29 a tab. 30 ).

     Pro aplikaci kapalných hnojiv je optimální teplota 15-20°C a větší relativní vlhkost vzduchu. Za těchto podmínek je expozice hnojiv na povrchu listů nejdelší.

      Rychlost vstupu aplikovaných živin do vnitřní struktury listu (tab. 29 ) je závislá na celé řadě podmínek:

• ovlhčení listu roztokem hnojiva,

• průnik vnější epidermální stěnou,

• vstup do listového apoplastu (volný listový prostor),

• aktivní příjem živin do listového symplastu (vodivé cesty),

• distribuce uvnitř listu a rostliny.

     Efektivnost mimokořenové výživy je závislá na rychlosti absorpce a na mobilitě použité živiny, ale i na vhodné formě hnojiva. Větší účinek je zaručen při použití smáčedel (obr. 21 )

     K aplikaci lze použít jak makrobiogenní tak mikrobiogenní prvky, ale s ohledem na koncentraci použitých roztoků a množství živin v nich obsažených budou mít větší účinnost ty živiny, které se vyskytují v rostlinách v nižších koncentracích. V těchto případech lze předpokládat jejich pozitivní působení nejen na výnos a kvalitu produkce, ale i na ekonomiku pěstovaných plodin. Z hnojiv jsou vhodná pro mimokořenovou výživu jak hnojiva tuhá, tak kapalná. Z tuhých hnojiv jsou zvláště výhodná ta, která jsou dobře rozpustná ve vodě: močovina, ledek draselný, hořká sůl. Z kapalných hnojiv DAM–390, LOVODAM, NP roztoky, SAM aj. Vedle toho jsou vyráběna hnojiva přímo určená pro mimokořenovou výživu jako např. Campofort, Klomag, FertiGreen, Hycol, Kalkosan, Kristalon, Lamag, Vegaflor aj. (viz registr hnojiv). Pro mimokořenovou aplikaci hnojiv je třeba dodržovat výrobcem doporučenou koncentraci roztoku. U klasických hnojiv je běžná koncentrace makroelementů 1 – 2 % a u mikroelementů 0,1 – 0,2 %. Pro ošetření ozimé pšenice lze použít v závislosti na povětrnostních podmínkách 3 - 12 % roztoky hnojiv.

     Tuto skutečnost potvrdily také výsledky dosažené v poloprovozních polních pokusech s ozimou pšenicí (odrůda Nela) založených v katastru zemědělského družstva v Morkovicích (okr. Kroměříž).

      V rámci pokusu byl sledován ve sklizňovém roce 2000 účinek mimokořenové výživy hnojivem typu Campofort (CF) použitým na základě zjištěné potřeby dohnojení deficitní živinou dle anorganického rozboru rostlin (AAR). Ve fázi DC 25 zde byl proveden odběr vzorků rostlin (tab. 31 ) a stanovena potřeba korekce výživného stavu hořčíkem.

     Pro úpravu výživného stavu byl použit Campofort Plus (22 % N, 8 % MgO). Aplikace byla provedena v dávce 6 kg.ha^-1 dvakrát během vegetace (DC 30, DC 45).

    Uvedená aplikace příznivě ovlivnila nejenom výnos zrna (tab. 32 ), ale i většinu technologických parametrů. Přírůstek výnosu činil 588 kg a zlepšila se kvalita bílkovinného komplexu.

     Podobně byl u rostlin ozimé pšenice (odrůda Samanta) zjištěn deficit síry. K jeho odstranění byl použit SK sol (30 % S), který byl aplikován při prvním produkčním hnojení v dávce 12,5 kg S.ha^-1 a výsledky uvádí tab. 33 .

     Příznivě se může projevit i mimokořenová výživa realizovaná listovými hnojivy s komplexním obsahem živin, které jsou často aplikovány bez předcházejícího rozboru rostlin. Výsledky poloprovozního pokusu s hnojivem FertiGreen Kombi (7 % N, 7 % P₂O_5, 5 % K₂O, 2 % S a 150 ppm Fe, 60 ppm Mn, 50 ppm B, 50 ppm Zn, 50 ppm Cu, 20 ppm Mn) , které byly prováděny na odrůdě pšenice Samanta se třemi variantami hnojení (tab. 34 ) jsou uvedeny v tab. 35 )

     I v tomto případě byl potvrzen příznivý vliv mimokořenové výživy na výnos a většinu technologických parametrů zrna.

     Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, optimální výživa rostlin je nezbytným předpokladem pro zdárný růst a vývoj rostlin, ale také pro jejich dobrý zdravotní stav. Při nevyrovnané výživě dochází k negativnímu působení na metabolismus rostlin a často jsou významně ovlivňovány nejen výnosotvorné prvky ale i kvalita produktu. Optimálně vedená výživa ozimé pšenice od výběru vhodné předplodiny k základnímu hnojení až po přihnojení prováděná podle anorganických rozborů rostlin jsou předpokladem pro dobrý výnos a vysokou kvalitu vypěstovaného produktu.

zpět

Zásady správné zemědělské praxe (2004): MZ ČR, ÚZPI Praha, 44 s.

nahoru