| nároky na živiny | hnojení dusíkem | hnojení fosforem | hnojení draslíkem | hnojení vápníkem |
| hnojení hořčíkem | hnojení sírou | hnojení mikroelementy | organické hnojení |
| diagnostika výživného stavu |

     Ječmen jarní přijímá během vegetace poměrně velké množství živin (obr. 1 ). Vedle vysoké spotřeby N, P, K odčerpá také značné množství Ca, Mg a ostatních prvků. Sklizní jedné tuny zrna ječmene jarního a odpovídajícího množství slámy se odčerpá 20 – 24 kg N, 3,5 – 6,2 kg P, 16,6 – 21,0 kg K, 5,7 – 8,5 kg Ca a 1,2 – 2,4 kg Mg. Intenzita příjmu živin ječmenem závisí na intenzitě růstu vegetativních orgánů a na zásobenosti půd přístupnými živinami. V průběhu fáze vegetativního růstu podléhá čerpání živin nárůstu sušiny. V generativní fázi růstu je příjem živin relativně nižší než nárůst sušiny.

     V období od vyklíčení do začátku odnožování (3. až 4. list), kdy je žádoucí rychlý počáteční růst nadzemní části a kořenového systému, má ječmen zvýšené nároky na příjem fosforu, který zabezpečuje intenzivnější dýchání. Energie, která se při těchto fyziologických procesech uvolňuje, příznivě ovlivňuje tvorbu prvních vegetativních orgánů. Diagnostiku výživného stavu ječmene fosforem provádíme právě v těchto raných fázích růstu a vývoje porostu (tab. 1 ). K interpretaci uvedených diagnostických hodnot obsahu fosforu v rostlinách je třeba přistupovat komplexně a zohledňovat konkrétní podmínky na stanovišti, vzhledem k tomu, že nedostatečnost obsahu fosforu v rostlinách nemusí znamenat nedostatečnost zásoby fosforu v půdě.

     Při výnosu 6 t zrna a 5 t posklizňových zbytků připadá na 1 den produkce 92 kg.ha^-1 biomasy (tab. 2 ). Tato produkční kapacita je u jarního ječmene 3 × vyšší než u pšenice ozimé. Na počátku vegetace je nejvyšší hladina dusíku v listech, fosforu je více ve stéblech než v listech. Draslík je v rostlině rozložen rovnoměrně. Před dozráváním je dusík a fosfor transportován z vegetativních do generativních.

     V období odnožování vyžaduje jarní ječmen relativně více dusíku než fosforu. Do konce odnožování přijme ječmen asi ˝ fosforu a až ľ draslíku. Se stoupajícím podílem draslíku k dusíku v nadzemní hmotě během vegetace klesá podíl bílkovin v zrnu, čímž se zlepšuje sladovnické kvalita.

     Sladovnický typ ječmene akumuluje v pletivech více dusíkatých látek v období vegetativního růstu (odnožování a sloupkování), zatímco krmný typ ječmene hromadí dusíkaté látky v sušině nadzemní části zejména v období kvetení a mléčné zralosti

     Koncem odnožování se zvyšuje příjem fosforu, který pokračuje až do doby kvetení, kdy je v podstatě ukončen. Optimální koncentrace draslíku se pohybuje na počátku sloupkování v rozmezí 3,0 – 5,5 % v sušině nadzemní části rostliny. Příjem dusíku a draslíku je po celou dobu vegetace velmi plynulý a dosahuje ve fázi kvetení 75 % z celkového množství, přičemž zbývající část je přijímána až v období tvorby zrna.

     Vápník přijímá rostlina během celého svého vývoje. Na rozdíl od hořčíku se vápník nachází více ve slámě než v zrnu, a proto se podstatná část vápníku odebraného rostlinou vrací zpět do půdy. Za dostatečně hořčíkem zásobené rostliny jarního ječmene považujeme na počátku sloupkování koncentraci 0,15 – 0,30 % a před metáním 0,12 – 0,30 % Mg v sušině.

     Celkový odběr síry je u obilovin v rozmezí 12 – 15 kg S.ha^-1. Diagnostika výživného stavu rostliny sírou je podle Matuly (2001) běžně založena na stanovení celkového obsahu síry, síranů, podílu síranů v obsahu celkové síry, poměru síry k dusíku a dalších indikátorů. Analýzu rostlin doporučuje provádět v počátečních fázích intenzivního růstu porostu na obsah celkové síry, případně síranů, kterou lze identifikovat skrytý deficit síry v rostlině.

     Hnojení dusíkem je nejvýznamnější opatření. Především je nutné správně stanovit celkovou dávku dusíku podle předplodiny, půdní úrodnosti a směru pěstování. Nadbytek dusíku vede k nárůstu neproduktivní nadzemní biomasy. Porosty jsou přehuštěné, stébla jsou tenká a prodloužená, což způsobuje zvýšenou náchylnost k poléhání a k napadení houbovými chorobami. Redukuje se počet klasů a zrn v klasu. Zvyšující se dávky dusíku zvyšují obsah bílkovin v zrnu a snižují ostatní jakostní ukazatele. Deficit dusíku od počátku vegetace má za následek omezení tvorby bílkovin, což se projevuje omezením růstu rostlin. Při nedostatku dusíku jsou rostliny slabší a nižší, porosty jsou nevyrovnané a světlejší. Rostlina ve snaze o zachování vegetačního vrcholu odbourává dusíkaté látky, včetně chlorofylu ve starších listech, a takto uvolněný dusík transportuje do vegetačního vrcholu. Nejstarších listy žloutnou a při silném nedostatku dusíku postupně odumírají.

     V závislosti na zařazení jarního ječmene v osevním postupu se doporučují obecně tyto dávky dusíku:

     Hlavní roli při formování výnosu jarního ječmene má půdní dusík. Jeho podíl na celkovém odběru sklizní se pohybuje od 78 do 92 %. Objektivně lze stanovit potřebu hnojení dusíkem podle obsahu minerálního dusíku (tzn. N-NO₃ˉ + N-NH₄⁺ ) v půdě. Tyto hodnoty představují okamžitý stav, a proto je třeba je využít co nejdříve ke hnojení. Vzorky půdy se odebírají v předjaří (konec února, začátek března) do hloubky 0 – 30 a 30 – 60 cm.

     Doporučuje také brát v úvahu pro hnojení dusíkem kromě obsahu N_min v půdě v časném jaru ještě předpokládané uvolnění dusíku během vegetace v důsledku mineralizace, očekávaný výnos a obsah dusíku v zrnu.

     Dávky dusíku pro jarní ječmen upravené podle půdního druhu a podle N_min v půdě uvádí tab. 3 . Pro obsah N_min (0 – 60 cm) 65 – 70 kg.ha^-1 je doporučována dávka dusíku 60 kg.ha^-1. V případě, že obsah N_min v půdě je na úrovni potřeby dusíku pro plánovaný výnos, doporučuje se použít startovací dávku dusíku 20 kg.ha^-1 a při vyšším obsahu N_min se může dusíkaté hnojení vynechat.

     Při celkových dávkách dusíku do 60 – 80 kg.ha^-1 se hnojí jednorázově před setím ve formě síranu amonného, močoviny, případně DAM 390, zvláště v sušších oblastech a na středních a těžších půdách. Na lehčích půdách a pokud je nutné použít vyšších dávek N je vhodné celkovou dávku dusíku rozdělit tak, že asi ⅔ dávky se aplikují před setím a zbytek se ponechá k přihnojení během vegetace. Výhodou dělení dávky dusíku je to, že k upřesnění přihnojení můžeme využít údajů o stavu porostu a průběhu počasí, případně rozborů půd nebo rostlin.

     Ječmen pro sladovnické účely se přihnojuje na začátku odnožování. Na pozdní hnojení dusíkem na začátku metání reaguje jarní ječmen ze všech druhů obilnin nejméně, což je způsobeno tím, že rozhodující výnosový prvek (počet klasů na jednotce plochy) nemůže být tímto hnojením již výrazněji ovlivněn.

     Vlastní optimalizace výživného stavu během vegetace se provádí na základě odběru půdních vzorků a analýzy nadzemních částí rostlin ve fázi 3. – 4. listu. K rozboru se odebírá nejméně 100 rostlin, stanovuje se sušina jedné rostliny v gramech a koncentrace živin v rostlině (tab. 4 ).

     Hladina N_min v půdě zabezpečující požadovanou kvalitu a výnos zrna 6 t.ha^-1 by se měla pohybovat na začátku odnožování ve vrstvě 0 – 60 cm na úrovni 110 kg.ha^-1 a v dalším průběhu vegetace na úrovni 80 kg.ha^-1. Ve vrstvě 0 – 30 cm jsou tyto hodnoty přibližně poloviční. Richter, Bezděk (1997) doporučují při obsahu N_min v půdě pod 50 kg N.ha^-1 (tj. méně než 11 mg.kg^-1 zeminy v hloubce 0 – 30 cm) pro brzy seté porosty zvážit podle povětrnostních podmínek a charakteristiky pozemku další přihnojení touto živinou. Pokorný et al. (2000) nedoporučuje přihnojení dusíkem při poměru N-NO₃ˉ : N-NH₄⁺ větším než 10. Konkrétní hodnoty obsahu N_min v ornici a poměr N-NO₃ˉ : N-NH₄₊ uvádí tabulka 5 .

     Před vlastním přihnojením si můžeme rozdělit porosty jarního ječmene do následujících skupin:

     Podle výsledů rozborů půdy a rostlin stanovíme dávku, formu a způsob aplikace hnojiv. K přihnojení je možné použít LAV nebo DAM 390. Velmi vhodnou kombinací při nižším obsahu N a P v rostlinách je DAM-390 ve směsi s Fostimem nebo NP-solem. Pokud klesl obsah Mg pod optimální hodnotu, je vhodné použít MgN-sol, případně další Mg hnojiva aplikovaná foliárně.

     Celková dávka dusíku by neměla přesáhnout v řepařské výrobní oblasti 50 kg.ha^-1, v obilnářské a bramborářské oblasti 70 kg.ha^-1. Porosty, které nedosáhly do konce dubna 3. – 4. listu, se doporučuje přihnojit dusíkem v dávce do 30 kg.ha^-1.

     Při nedostatku fosforu dochází k menšímu odnožování, stébla jsou krátká a slabě vyvinutá, listy jsou vzpřímené, tmavohnědé a přechází do červenofialové barvy. Při nedostatku fosforu v období počátečního růstu se vytváří nevhodný poměr mezi N a P v nadzemní části rostliny a přijatý N nemůže rostlina hospodárně využít. Fosfor zkracuje dobu zrání, ovlivňuje zdravotní stav rostlin, zvyšuje odolnost proti poléhání, zlepšuje sladovnickou kvalitu zrna, působí příznivě na obsah škrobu a extraktu, zvyšuje podíl předního zrna a ovlivňuje klíčivost obilek.

     Dávky fosforečných hnojiv závisí na zásobě fosforu v půdě, na hnojení fosforem k předplodině a na hnojení dusíkem. Hnojení fosforem musí vycházet z výsledků agrochemického zkoušení půd. Dávka fosforu by se tedy měla vybilancovat na základě zásoby fosforu v půdě a potřeby fosforu na předpokládaný výnos, při současném zohlednění využitelnosti fosforu z půdy a hnojiv.

     Fosforečná hnojiva se zapravují na podzim pouze na půdách slabě kyselých a neutrálních. Na půdách s nízkým obsahem fosforu je vhodné, pokud to umožňuje aplikační technika, zapravit současně při setí 8 – 10 kg P₂O₅ na hektar. Kromě dávky je důležitý také způsob zapravení fosforečného hnojiva. Oproti aplikaci na široko se jeví výhodnější aplikovat P, příp. i s N, přímo k semeni (tzv. „pod patu“).

     Odstranění zjištěného nedostatku fosforu během vegetace je obtížné. Běžné hnojení fosforečnými hnojivy na půdu je téměř neúčinné, protože dodaný fosfor není pohyblivý a nepronikne ke kořenům rostlin. Ani mimokořenová aplikace však nezaručuje dobrý úspěch s ohledem na to, že fosfor pomalu proniká povrchem listů. K mimokořenové aplikaci lze použít hnojiva jako Amofos, Fostim aj.

     Při dostatku draslíku v rostlinách je lepší vyzrávání pletiv a zlepšuje se anatomická stavba pletiv – jsou silnější buněčné stěny, zmnožují se sklerenchymatické buňky a snižuje se nebezpečí poléhání. Nadbytek draslíku porušuje rovnováhu živin a snižuje tvorbu odnoží. Draslík zlepšuje zdravotní stav a kvalitu zrna. Působí na jemnost pluch, příznivě působí na obsah škrobu v zrně, na kyprost endospermu a snižuje obsah dusíkatých látek v zrnu. Vysoká zásobenost půdy draslíkem inhibuje tvorbu odnoží, výrazně zvyšuje obsah hrubých bílkovin v sušině zrna, snižuje obsah škrobu, extraktivnost sladu, Kolbachovo číslo a relativní extraktivnost při 45 °C.

     Draselná hnojiva se doporučuje aplikovat ve všech výrobních podmínkách na podzim, spolu s organickými hnojivy. Při podzimní aplikaci dáváme přednost 40 % draselné soli před 50 a 60 %. Podle výsledků rozborů půdy můžeme použít startovací dávku hnojiva před setím a na základě koncentrace draslíku v rostlinách se dříve doporučovalo dohnojování v průběhu vegetace.

     Při nedostatečném zásobení rostlin vápníkem dochází k poruchám na kořenovém systému, kořeny postupně slizovatí, kořenové buňky se rozkládají a pletivo se přeměňuje v nestrukturní hmotu. Další příznaky se objevují na mladých částech rostlin v souvislosti s mizivou schopností reutilizace vápníku v rostlinách. Na mladých listech je možno pozorovat chlorotické skvrny. Tvorba semen a plodů je silně brzděna, pyl může být sterilní a u obilnin jsou plevy prázdné. Semena jsou malá a zasychají.

     Nároky rostlin na vápník neodpovídají vždy jejich vztahu k půdní reakci. Obilniny potřebují málo vápníku, ale liší se citlivostí na půdní kyselost. Zatímco žito a oves snášejí kyselost dobře, ječmen a pšenice jsou na půdní kyselost citlivé (tab. 6 ). Jelikož se do ječmene často podsévají jeteloviny, je nutné vápnit již k ječmeni, aby následné pícniny měly vhodné podmínky pro růst a tvorbu hlízkových bakterií. Vápenatá hnojiva (nejčastěji vápence) se rozmetají již na strniště předchozí obilniny nebo ve sledu okopanina – ječmen se vápní již k okopanině.

     Příznaky nedostatku hořčíku ve výživě rostlin můžeme odstranit během vegetace mimokořenovou výživou. Nejlepší je však předcházet nedostatku hořčíku pravidelným používáním hořečnatých hnojiv.

     Zmírnění deficitu hořčíku je možné provádět úpravou půdních podmínek. Jedná se o vápnění kyselých půd použitím vápenatých hnojiv s obsahem hořčíku jako jsou dolomity, dolomitické vápence, případně strusky. Dále je třeba dbát na usměrnění obsahu Mg²⁺ a K+  v půdách tak, aby nebyl narušen harmonický příjem hořčíku. Kromě vápenatých hnojiv je účelné používat draselná hnojiva s obsahem hořčíku, případně vícesložková hnojiva s hořčíkem a v neposlední řadě i vlastní hořečnatá hnojiva. Z hnojiv pro mimokořenovou aplikaci lze použít k ječmeni např. hořkou sůl nebo Dumag.

     U obilnin se nedostatek síry podobá nedostatku dusíku. Rostliny trpící deficitem síry mají menší a užší listy, kratší a slabší stébla a tvoří méně klasů s menším počtem zrn. U ječmene jarního se deficit síry projevuje snížením výnosu zrna.

     Hnojení sírou je nejčastěji spojeno s použitím dusíkatých (síran amonný, dusičnan amonný se síranem amonným atd.), draselných a hořečnatých hnojiv (síran draselný, hořká sůl atd.). Dusíkatá hnojiva se sírou mohou na lehkých půdách působit příznivěji na výnos než dusíkatá hnojiva bez síry. Na zvýšení výnosu se aplikace síry podílí mnohem více při vysokých dávkách N, než při nízkých dávkách N. Při nízkých dávkách N stačí uvolnění síry mineralizací organických látek v půdě k pokrytí její potřeby.

     Intenzivní výživa rostlin dusíkem, fosforem a draslíkem pro zajištění odpovídajícího výnosu je předpokladem zvýšení exportu mikroelemetnů z půdy. Z mikroelementů významných pro ječmen se uplatňuje zejména měď a mangan. Použití hnojiv obsahujících tyto živiny má perspektivu zejména v kapalné formě na list v podmínkách jejich nízkého obsahu v půdě nebo v případě jejich zhoršeného příjmu z půdy, což je důležité zejména ve vláhově deficitních letech. Kritéria hodnocení výživného stavu mikroelementy uvádí tab. 7 .

     Omezení chovu hospodářských zvířat, především skotu, vede k omezení ploch hnojených hnojem. Některé podniky hospodaří zcela bez chovu zvířat. Z toho vyplývá nutnost využívání náhradních zdrojů organické hmoty. Nejčastěji je zaorávána sláma obilnin. Jestliže nedojde k dobrému rozřezání slámy a jejímu rozptýlení po pozemku, může zaorávka slámy negativně ovlivnit růst následně pěstovaného jarního ječmene. Aby se urychlil rozklad slámy, aplikujeme na slámu dusíkaté hnojivo v dávce 10 kg na tunu slámy, což představuje v průměru dávku dusíku 50 – 60 kg.ha^-1. Jestliže sláma obsahuje 4 – 8 mg N.g^-1, tak samotným zaoráním 5 t slámy se do půdy dodá 20 – 40 kg N.ha^-1.

     Snížení potřeby využívání řepného chrástu pro krmné účely vede k zaorávání chrástu, který plní funkci organického hnojiva. V závislosti na povětrnostních podmínkách může chrást působit zhoršování sladovnické kvality zrna následně pěstovaného ječmene. Aplikací řepného chrástu se teoreticky dodává do půdy na podzim v průměru 102 kg N, 12 kg P, 148 kg K, 33 kg Ca, a 18 kg Mg na hektar. Při průměrné objemové hmotnosti půdy 1,5 g.cm^-3 tak představuje zaorání řepného chrástu obohacení o 26 mg N.kg^-1 zeminy. Pro získání kvalitního výnosu s maximálními hodnotami HTZ a relativně nejvyšším podílem předního zrna se jeví jako vhodnější nechat chrást zavadnout a zaorat v pozdějším termínu. Naopak z pohledu nižší akumulace dusíkatých látek v zrnu se jako vhodnější ukazují varianty s časnou zaorávkou chrástu nebo s odklizeným chrástem. Významným faktorem je také průběh povětrnosti během zimy a zejména vláhové podmínky na jaře.

     Na chudších půdách bramborářského výrobního typu je organické hnojení opodstatněné již při zařazení ječmene v prvním sledu po obilnině. V kukuřičném výrobním typu je možno zelené hnojení formou strništních meziplodin doporučit jen v závlahách. Množství odčerpané vody na produkci biomasy zeleného hnojení je značně vysoké, a tím se zde prohlubuje negativní vliv vláhového deficitu. V těchto podmínkách se lépe uplatňuje hnojení slámou (tab. 8 ), přičemž v suchých letech působí organické hnojení negativně na výnos a sladovnickou kvalitu ječmene pěstovaného v monokultuře.

     Z hlediska efektivity využití živin z aplikovaných hnojiv je výživa ječmene jarního optimalizována během vegetace. Ke zjištění aktuálního výživného stavu byly vypracovány diagnostické metody využívající chemické analýzy nadzemních částí rostlin. Tyto metody jsou založeny na zjišťování obsahu živin (popř. jejich frakcí) v rostlinách během vegetace, jejich vzájemným poměru a přijatém objemu, stupni utilizace přijatých živin, popřípadě jejich rozmístění v orgánech důležitých pro asimilaci, jakož i na dalších faktorech, které příjem a využití živin ovlivňují. Analýza rostlin je lepším indikátorem nedostatečného zásobení živinami než morfologické symptomy deficiencí a poskytuje užitečné informace sloužící k rozvržení použití hnojiv tak, aby se zajistil optimální výnos plodin a požadovaná kvalita potravin.