Tyčinka a pylová zrna
Tyčinky jsou samčí pohlavní ústroje tvořené nitkou a prašníkem. Soubor tyčinek v květu nazýváme andreceum a v květním vzorci je značíme písmenem A. Prašník je složen ze dvou prašných váčků a každý obsahuje ještě dvě prašná pouzdra. Prašné váčky s nitkou jsou propojeny spojidlem.
Obrázek: Schematická stavba tyčinky
Ve vývojově původnějších květech je tyčinek mnoho a jsou uspořádány spirálně (např. pryskyřník), u cyklických květů jsou většinou v jednom až třech kruzích (např. zvonek, kakost apod.).
V květech některých rostlin mohou být tyčinky rozdílné velikosti - delší a kratší. Označujeme to jako mocenství tyčinek. Například u rostlin z čeledi brukvovitých máme ve vnitřním kruhu čtyři tyčinky delší a ve vnějším dvě tyčinky kratší. Jsou to tedy čtyřmocné tyčinky. Rostliny z čeledi hluchavkovitých mají dvě tyčinky s krátkými nitkami a dvě s dlouhými nitkami - jsou dvoumocné. Pokud jsou tyčinky srostlé nitkami do skupinek mluvíme o bratrství tyčinek - obrázek. Rostliny z čeledi bobovitých mají obyčejně dvoubratré tyčinky (jedna je volná a devět jich srůstá), třezalka má trojbratré a lípa pětibtratré tyčinky. U slézu jsou tyčinky jednobratré, poněvadž jsou všechny srostlé v rourkovitý útvar kolem pestíku.
Obrázek: Bratrství a mocenství tyčinek
Stěny prašníku jsou parenchymatické a při dozrávání pylových zrn se v nich diferencuje tapetová (výstelková) vrstva, která vyživuje pylová zrna a později i vláknitá vrstva, která napomáhá roztržení zralého prašného váčku. Uvnitř prašných pouzder se z pylotvorného pletiva (archesporia) redukčním dělením (meiózou) tvoří haploidní pylová zrna.
Obrazek: Stavba prašníku
Velikost a tvar pylových zrn jsou rozmanité a pro některé skupiny rostlin charakteristické. Barva je nejčastěji žlutá, oranžová až červená. Zralá pylová zrna jsou kryta dvěma obaly. Vnější exina je silnější, je tvořena celulózními a pektinovými látkami, obsahuje barviva a je kutinizovaná, odolná, nerozpustná v kyselinách a hydroxidech. Na povrchu má různé hrbolky, háčky a výrůstky. V exině jsou klíční otvory (póry), kterými při klíčení pylu vyrůstá pylová láčka. Exina pylových zrn nahosemenných rostlin vytváří dva vzdušné váčky. Vnitřní intina je tenčí, složená převážně z pektinových látek. V cytoplazmě pylových zrn se nacházejí škroby, bílkoviny, tuky, vitamíny a barviva. Ve zralém pylovém zrnu vzniká ještě před opuštěním prašného pouzdra obyčejně vegetativní buňka s haploidním vegetativním jádrem a generativní buňka s haploidním generativním jádrem.
Obrázek: Stavba pylového zrna
Přenos pylu na bliznu nazýváme opylení. V případě opylení vlastním pylem téhož květu se jedná o tzv. samosprášení (autogamii), kterému se rostliny vyhýbají a k samoopylení otevřených květů dochází zřídka. Autogamii znemožňují i některé mechanizmy, které se vyvíjejí u mnoha druhů rostlin, např. nestejně dozrávají tyčinky a pestíky, případně rozdílně dozrávají prašníky, vytvářejí se nestejně dlouhé čnělky (heterostylie), různě velké bliznové papily apod. Častěji se proto u rostlin vyskytuje heterogamie - cizosprašnost, opylení cizím pylem. Přenos pylu se pak uskutečňuje pomocí opylovačů. Rostliny hmyzosnubné (entomogamní) jsou opylovány hmyzem, k tomu jsou také uzpůsobeny svým tvarem. Také pylová zrna jsou hrbolatá, s výrůstky nebo prohlubněmi, kterými se snadněji uchytí na tělo opylovačů. Rostliny větrosnubné - anemogamní vytvářejí v prašníkových květěnstvích (jehnědách např. lísky, vrb, topolů..., latě u kukuřice) mnoho pylu, případně u trav jsou přizpůsobeny celé prašníky svým upevněním k nitce - tzv. vrtivé prašníky, které jsou ve větru snadno pohyblivé. Pylová zrna jsou na povrchu hladká, u nahosemenných rostlin ještě navíc opatřena vzdušnými váčky. Velmi vzácný je přenos pylu vodou.
Praktická část:
Mikroskopické preparáty byly připravovány z dostupného materálu - tyčinek a nasbíraného pylu různých rostlin.
Příčný řez prašníkem lilie příprava preparátu
