Primární stavba kořene
U kořene rozlišujeme tři základní pletivové celky - pokožku (krycí pletivo), primární kůru (základní pletivo) a střední válec (vodivé pletivo). Tato pletiva vznikají z iniciálních buněk vzrostného vrcholu.
Na povrchu primárního kořene je kořenová pokožka - rhizodermis, jež se skládá z jedné vrstvy těsně k sobě přiléhajících buněk bez kutikuly. Z některých pokožkových buněk vznikají kořenové vlásky - rhiziny (obrázek). Ty silně zvětšují povrch kořene a zajišťují příjem vody s minerálními látkami. Životnost rhizodermis i kořenových vlásků je krátká (několik dní).
Obrázek: Kořenové vlášení na příčném řezu kořenem bobu obecného (Vicia faba)
Výjimečně se u některých rostlin tvoří vícevrstevný velamen radicum, který kryje především vzdušné kořeny epifytů. Slouží k příjmu vody, jako mechanická ochrana primární kůry, u některých druhů funguje i jako pletivo asimilační.
Pod pokožkou se nachází mnohovrstevná parenchymatická primární kůra. Vnější vrstva je označována jako exodermis a po odumření pokožky zajišťuje její krycí funkci. Výrazně se vytváří především u jednoděložných rostlin, které sekundárně netloustnou. Buněčné stěny této vrstvy korkovatějí. Exodermis je tvořena jednou nebo více vrstvami buněk podélně protáhlých, někdy může obsahovat i Casparyho proužky typické pro endodermis. Jestliže se v kořenovém pericyklu zakládá felogen, z něhož vzniká korek a záhy odumírá celá primární kůra, pak se exodermis nediferencuje (kořeny nahosemenných a dvouděložných rostlin).
Převážná část primární kůry je parenchymatická a označuje se jako mezodermis. Mezi buňkami mezodermis, které neobsahují chloroplasty (s výjimkou vzdušných kořenů epifytů), mohou být interceluláry. Vzniká tak tzv. aerenchym, typický pro jednoděložné vodní a bahenní rostliny (např. sítina).
Vnitřní vrstva primární kůry kořenů se označuje endodermis. Bývá jednovrstevná a na radiálních stěnách (svislých i vodorovných) se v podobě úzkých rámečků vytváří Casparyho proužky.
Obrázek: Schéma Casparyho proužků (označeny šipkami) na radiálních stěnách buněk endodermis kořene.
V nich se ukládá suberin a lignin. Poněvadž tyto látky jsou nepropustné pro vodu, slouží endodermis ve starších částech kořene jako bariéra, která brání zpětnému pohybu vody z cévních svazků do vnější kůry a okolního prostředí. V endodermis s Casparyho proužky se proti dřevní části svazku cévního nacházejí tzv. propustné buňky, které umožňují prostup přijímaných látek do centrálního (středního) válce kořene.
Střední (centrální) válec - stélé - je ohraničen souvislým proužkem latentního meristému, který se označuje jako kořenovým pericykl (perikambium). Zakládají se v něm postranní kořeny, případně adventivní pupeny a u sekundárně tloustnoucích kořenů se podílí na tvorbě kambia a felogenu. Kořeny parazitů a vodních rostlin jsou bez pericyklu. Nejdůležitější částí je vodivý systém, který je v primárních kořenech složen z radiálních svazků cévních. Podle počtu protoxylémových pólů se rozlišují radiální svazky cévní na oligoarchní (monarchní až hexarchní) a polyarchní. První typ je u rostlin nahosemenných a dvouděložných, druhý je charakteristický pro rostliny jednoděložné.
Obrázek: Schématické znázornění radiálních svazků cévních v kořenech (L- lýko, D- dřevo).
Protoxylém i protofloém se v kořenech tvoří exarchně (vně) a metaxylém i metafloém se diferencuje dostředivě. Uvnitř kořene může být i dřeň složená z parenchymatických buněk.
Obrázek: Schéma primární stavby kořene s hexarchním radiálním svazkem cévním.
Praktická část:
Mikroskopické preparáty pro primární stavbu kořene byly připravovány z dostupného materiálu - naklíčených semen rostlin, kořenů jednoděložných rostlin apod.. V některých případech byla pro zvýraznění struktur použita barviva. Postup přípravy a barvení je popsán u každého preparátu.
Příčný řez kořenem hrachu setého příprava preparátu
